Venku bylo typické podzimní sychravo, listy na stromech začínaly měnit své barvy, pomalu se snášely k zemi a v Praze se konala jedna z největších událostí tenisového světa. Jednalo se o premiérový ročník turnaje Laver Cup. U příležitosti tohoto turnaje přijely do České republiky i největší jména světového tenisu v čele s Rogerem Federerem, který je otcem této myšlenky, a Rafaelem Nadalem.
Společně s mou kamarádkou, se kterou pravidelně trénuji, jsme se rozhodly, že v neděli vyrazíme do fanzóny, která byla postavena před O2 arenou, kde se turnaj odehrával. Součástí tohoto prostoru bylo velké plátno, na které se promítaly zápasy z vnitřku areny, stánky s občerstvením a také tréninkový kurt, kam se chodili tenisté před svými zápasy rozehrávat. Příznivé bylo i to, že pro vstup do fanzóny nebylo nutné zakoupení lístků, vstup byl zcela zdarma. Už když jsme přišly, stála se na vstup na tréninkový kurt fronta. „To si děláš srandu!? Jak se tam asi máme dostat!?“ okomentovala tuto lidskou sešlost moje kamarádka.
„Co budeme dělat?“ sdílela jsem její zděšení z táhlé řady lidí.
Díky bohu jsem se šla podívat na začátek fronty, jestli již na kurtě někdo je, a zahlédla jsem další svou známou z tenisu, která ve frontě čekala také, na rozdíl od nás stála však na jejím počátku. Měla tudíž větší šanci se na kurt dostat než my.
„Pojďte za mnou, ať tu nejsem sama!“ navrhla a my jsme bez rozmyšlení využily jejího pozvání. A udělaly jsme dobře. Uvědomily jsme si to všechny tři hned ve chvíli, kdy se před námi otevřely dveře vedoucí ke kurtu a my jsme uviděly tenisty, kteří na něm byli.
“Óóó, můj Bože!” Nemohly jsme uvěřit, jaké štěstí nás potkalo. Před našima očima se rozehrávali naši idolové! V té době jsem byla zarytou fanynkou německého tenisty Alexandra Zvereva a nikdy bych si nemyslela, že ho uvidím z takové blízkosti. Když se k tomu přidá fakt, že jeho herním partnerem nebyl nikdo jiný, než Rafael Nadal, bylo to pro mě naprosto neuvěřitelné. Připadala jsem si jako ve snu, ze kterého jsem se nechtěla nikdy probudit. Vidět je hrát naživo bylo úplně něco jiného, než je sledovat na televizní obrazovce. Stačilo jen natáhnout ruku, mohla jsem se jich skoro dotknout!
Organizátoři nás bohužel museli za nedlouhou dobu z kurtu poslat ven, aby se dostalo i na fanoušky, kteří stáli ve frontě za námi.
„To bylo úžasný!” Do očí se nám vyhrnuly slzy štěstí, což muselo pro přihlížející být velmi komické. Nám to však bylo úplně jedno. Jediné, co jsme v té době řešily, bylo to, jaké štěstí jsme měly, že jsme se rozhodly zkusit své štěstí zrovna v neděli.
