Nenávidím tenhle zapadákov, nenávidím silnice bez chodníku, nenávidím celej svět! Polohlasně nadávám, táhnu ruksak na zádech a svý velký holčičí trápení k tomu navrch. Pálí mě polední slunce a pálí mě včerejší hádka s Markem. Klopýtám při krajnici a občas mě předjede traktor. Písek, prach a kousky sena mám v očích. To je fuk, stejně brečím.
Konečně zvoním u tety. Její dům se krčí uprostřed malebné zahrady. Hotová oáza pro všechny zlomený srdce světa.
Tetička otevírá a její laskavý úsměv mě vítá. Pomáhá mi sundat batoh a vede mě do kuchyně. Postaví vodu na sporák, přinese čokoládové sušenky a na nic se nevyptává. Zlatá tetička Marplová. Upíjím čaj a tajně polykám slzy. Teta sedí u stolu naproti a plete jeden ze svých krásných šálů. Občas na mě šibalsky mrkne. „Máme nádherné letní odpoledne, což?“„Hmm,“ odtuším.
„Říkám si, co takovou mladou dámu přivádí uprostřed prázdnin ke staré tetě na venkov?“
„Dlouho jsme se neviděly…“ Nic lepšího mě nenapadá a zbylé ticho zajídám sušenkou.
„Jistě,“ usměje se teta. „Ustelu ti ve svátečním pokoji.“
Jsem ráda, když konečně přijde večer. Zabořím se do voňavých peřin a přeji si na nic nemyslet a nic necítit. Mám strach, že už Marka nikdy neuvidím. Neměla jsem na něj tak vyjet. Neměla jsem rušit ty zásnuby. A to, že je stejnej nefachčenko jako jeho fotr, jsem mu taky neměla říkat…
Ráno mám v hlavě jak po výbuchu. „Teti, neměla bys pro mě kafe?“ volám a beru za kliku dveří do kuchyně. Otevřu a zůstanu stát. U stolu sedí tetička s Markem, pijí kafe a snídají míchaná vajíčka. Marek se na mě otočí, vyskočí a jde mě obejmout: „Kači, teta mi všechno řekla, jak tě to mrzí. Už se nebudeme hádat, Kačíku…“
Nechápavě se obracím na tetu. Teta se potutelně usměje a sáhne po svém malém kloboučku: „No, děti, budu muset na nákup, určitě si máte co říct.“
