Farář Knobloch seděl na lavičce před farou a zamyšleně se díval za odcházejícím Václavem Kalubou. Je to už šest let, co si myslel, že prožívá nejkrásnější den svého života.
Psal se rok 1930, právě dokončil seminář a dostal umístěnku na malou vísku na Berounsku. Kráčel tenkrát plný ideálů z Berouna. V jeho představách byly Strejdice libou vesničkou plnou příjemných, usměvavých lidí. O jeho omylu ho ale přesvědčilo už první setkání se strejdickými obyvateli. Když slušně pozdravil starší ženu, okopávající na kraji vsi řepu, očekával různé odpovědi, ale rozhodně ne tu, které se mu dostalo.
„Fuj, to jsem se lekla! Raději deset čertů vidět než jednoho flanďáka! Fuj."Na optimismu mu nepřidal ani poslední zápis jeho předchůdce ve farní kronice.
„Přišel jsem s láskou a chutí pracovat, ale setkal jsem se s nepochopením, proto raději odcházím."
Počátkem 30. let už nebyla situace ve Strejdicích tak dramatická jako před deseti lety. Tehdy mnoho lidí vystoupilo z církve a mezi věřícími a nevěřícími docházelo k ošklivým třenicím. Vše vyvrcholilo nepokoji při slavné pouti u příležitosti milénia smrti svatého Václava. Nechutná strkanice tehdy začala tím, že jedna ze strejdických žen podávala kardinálovi novorozeně se slovy: „Nakoj ho, když máš sukni.“
Postupem let se většina odpadlíků vrátila do otevřené náruče církve a zbytek zaujal k církvi neutrální postoj. Stále zde ale zůstali dva zarytí bojovníci, díky nimž byl život faráře Knoblocha řetězcem drobných ústrků a ponížení.
Václav Kaluba odcházel z fary jako vždy znepokojený. Pocházel z proletářského stavu a byl všeobecně považován za ostudu rodiny. Nejen že zůstal věřící, ale povedlo se mu kdysi dostat do požehnaného stavu jedinou dceru největšího sedláka v obci a k nelibosti obou rodin se s ní musel oženit, aby zažehnal hrozící ostudu. Rodiče se ho pak chystali zavrhnout, ale objektivně si vyhodnotili, že mít syna velkostatkářem má i své výhody, a začali jím pouze opovrhovat. Shodou okolností byli jeho rodiče také osobami, které se rozhodly udělat každému faráři ve Strejdicích ze života peklo. A jeho matka byla hlavní hrdinkou obou výše zmíněných příběhů.
S tím, jak rodiče stárli, stávaly se jejich výpady méně bojovnějšími, ale o to nápaditějšími. Pocítil to i Václav, jinak též hráč na tubu v muzice pana Zímy, který se musel mít neustále na pozoru. Nechápal, jak to rodiče dokázali, ale při církevním pohřbu starého Čverika zadul do své tuby a ta nevydala ani nejmenší náznak zvuku. K údivu pozůstalých pak za tónů písně Zasviť mi ty slunce jasné, začal z tuby pomalu vytahovat šest metrů dlouhou růžovou stuhu, čímž narušil důstojnost pohřbu. Na posledním rozloučení s babou Horákovou už si tubu ohlídal, ale bohužel pro něj nezaznamenal, že se mezitím v jeho stojánku na noty objevila místo smutečního pochodu skočná polka. Dnešní návštěva fary byla obzvláště nepříjemná.
„Kalubo, určitě víte, proč jsem si vás pozval.“
„Vím, velebnosti, a je mi to opravdu líto.“
„Vaši rodiče mají štěstí. Byl jsem za starostou a odmítá to řešit. Prý nemám dost důkazů, že to byli opravdu oni. Z mého pohledu už to tentokrát hraničilo se znesvěcením kostela.“
„Znesvěcení kostela? To snad ne. Vždyť jenom dolili v křtitelnici do svěcené vody inkoust. Navíc to prý tentokrát udělali, aby vám pomohli.“
„To opravdu nevím, jak mi tím mohli pomoct.“
„Na první pohled jste se prý mohl přesvědčit, kdo se před vstupem do kostela opravdu pokřižuje, a kdo víru jenom předstírá.“
