Týden pro sebe - napsala Marcela Tógliová

Můj křik prořízl celý prostor společenské místnosti, kde právě skončila svalová relaxace. Nebyla skulinka ve stěně, kterou bych jím nenaplnila. Křik vycházející z mého hrdla. Řev z břicha. Chtělo se mi obrátit své tělo na ruby. Ve spleti zvuků, dávení se a chvilkového utišení, abych nabrala sílu, nebylo možno rozeznat jedinou hlásku. Byl to zvířecí živočišný řev. Řev vzbuzující respekt a úctu, a to především samy k sobě. Konečně jsem dala najevo sílu, která ve dřímala už spousty let. Jak moc se mi ulevilo. 

Už nikdy nebudu život přijímat bez známky vzdoru. Už vím, jak se ozvat.

Vloni na podzim jsem odjela na pár dnů do Beskyd. Retreatový pobyt s názvem Týden pro sebe, s programem, ze kterého bylo pro mě nejsrozumitelnější jen to, že tři nebudeme mezi sebou mluvit, ani nenavazovat oční kontakt. 

Mělo se nás tam sejít asi 10 účastníků a dva průvodci. Ze všech těch anotací, mě přitáhla jen pozvánka do TICHA v Beskydech. Ticho na nejvýchodnějším bodě České republiky. Ticho. Bylo doporučeno odložit počítač, mobil i knihu. 

„Tak určitě!“ 

Ti nejodvážnější prý nemusí ani jíst.
„Jakože cože?“
Prostě si prý dovolíme nemuset NIC. Nepřijímat nic z venku. Jen dýchat. Uvolnit se a pozorovat, co to s námi bude dělat. Neuměl jsem si to přestavit, ale jela jsem. Měla jsem všech těch dospěláckých rolí už po krk. 

Na pár dnů jsem nebyla maminkou, sestrou, dcerou...
Na pár dnů jsem nebyla manželkou. 

Na pár dnů jsem byla hlavně Marcelou.
Co všechno se dá prožít za týden? Třeba jsem propadla kouzlu ničeho. Část dne jsem jen seděla a dýchala. Jen seděla. Jen dýchala. Opravdu jsem nemusela jíst. A když ano, tak nejpomaleji a s naprostou pozorností. 

Někdy mi stačily jen dvě sousta za den. Nemusela jsem spát. Jaká škoda by to byla. Čím déle jsem bděla, tím více jsem získávala odpovědi na otázky, které jsem celý život střílela do hvězdné oblohy. Najednou jsem to všechno věděla. Bylo to tak naplňující, že všechny potřeby byly tímto nasyceny.
Zažila jsem něco, co přesahuje hranici mezi nebem a zemí. Vystřelilo mě to mnohem výš, než bylo nebe a mnohem hlouběji pod povrch země, než jsem si kdy uměla představit. 

Byl to jen jeden týden v mém, více jak čtyřicetiletém životě. Jeden z nejdůležitějších. Týden, ve kterém jsem se probudila.
Po pár dnech pobytu, tuším že to bylo pátý večer, byla na programu řízená meditace, která slibovala svalovou relaxaci. Byla jsem už uvolněná, že jsem si nedokázala představit, jak víc bych ještě mohla být. Pod vedením průvodce jsem zatínala a pak uvolňovala každičký sval na těle. V tom se to stalo. Křik vycházející z mého hrdla prořízl celý prostor..