Pomalu začíná ke stolu nosit věci. Hrnek s kávou, ze kterého se ještě kouří, sklenku s vodou, sklenici s pivem. Jak vždycky říká, nezbytné přísady jeho tvůrčího koktejlu. Otevírá notebook a mžourá do něj, jako by týden nespal. Kope do sebe první půlitr, aby si navodil ten správný stav pro psaní, a v mezičase hledá vhodnou muziku. Spoléhá na to, že kombinace alkoholu a správných tónů z něj dostanou jeho tvůrčího génia a on se bude moci rovnat Hemingwayovi, od kterého sice nic nečetl, ale nechal si na předloktí vytetovat jeho slavnou větu: „Psát opilý, editovat střízlivý,“ a Baudelaireovi, kterého četl, ale vůbec nepochopil. A přitom je jeho nejoblíbenějším autorem Charles Schultz, který kreslil stripy o Snoopym.
Při psaní se tváří zachmuřeně, aby jeho manželka poznala, že dělá něco velmi důležitého, že se na to usilovně soustředí, a nerušila ho.
Občas pohlédne mým směrem, ale nejsem pro něj důležitá, jen když se náhodou setmí a on potřebuje i jiný zdroj světla, než jen bílé světlo, zářící se zapnutého monitoru.
Nejsem pro něj ani zdaleka tak důležitá, jak bych měla. Zapíná mě jen večer před spaním, když vypne moji sestřenici visící ze stropu a když potřebuje dojít bezpečně do postele. A přitom mu mám tolik co nabídnout. Určitě víc, než on poli literatury.
Ačkoliv si myslí, že zažije velký průlom, podle mě jediný průlom, který zažije, bude průlom do středního věku, který ho čeká hned za rohem. Občas je mi ho až líto, jak s třetím pivem ve sklenici skládá slova za sebe a je přesvědčen, že něco znamenají a někoho budou zajímat. Co já můžu vidět, jsou to jen samé bláboly o nešťastné lásce a smutných lidech. Nuda. To mi život nerozjasní.
Zuřivě buší do klávesnice, občas se zamyslí a kouká doblba, a pak zase píše. Stmívá se, můj čas se blíží a já ho hodlám využít a zářit naplno, tak jako on nikdy nezazáří. Promnul si oči a už se natahuje, aby mě rozsvítil. Snad mu moje snaha pomůže k lepšímu výkonu. Pokračuje v psaní a vím, že když se nahne dozadu a hluboka si odechne, je náš konec. Zaklapne notebook a vypíná mě.
Štěpán Klega
Stará dáma
Slyším dobře? Vaří kafe? No ano, je čtvrtek! To bude jízda! Moje paní mě pěkně naplní po okraj a bude ze mě usrkávat celý večer.
Miluju její kurzy psaní. Jednou rukou mi bude laskat ouško a druhou ťukat do kláves. Bledé světlo obrazovky jí zalije tvář, až bude vypadat jako z porcelánu. Občas mě vezme do dlaní a polohlasně začne číst. Pak mě prudce odloží a kus textu přepíše. A za chvíli to celé proběhne znova. A zase. Tak dlouho, dokud nebude se svým dílem úplně spokojená. To se pak zvedne ze židle, popadne mě a protančíme spolu přes celý pokoj…
Ale moment, co se to děje? Zvonek? Návštěva? Kdo to přišel? A kdo je ta stará korpulentní dáma, co se po mně natahuje?! Neeee, pomoooc!!!
Barbora Ponešová
Napsáno podle zadání: Jak mě vidí…
Napište odstavec či dva o tom, jak vás vidí (vnímá) vaše bezprostřední okolí, když píšete. Vypravěčem o vašem psaní musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, nebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní? Pište v er-formě a berte to s nadsázkou!
Nejsem pro něj ani zdaleka tak důležitá, jak bych měla. Zapíná mě jen večer před spaním, když vypne moji sestřenici visící ze stropu a když potřebuje dojít bezpečně do postele. A přitom mu mám tolik co nabídnout. Určitě víc, než on poli literatury.
Ačkoliv si myslí, že zažije velký průlom, podle mě jediný průlom, který zažije, bude průlom do středního věku, který ho čeká hned za rohem. Občas je mi ho až líto, jak s třetím pivem ve sklenici skládá slova za sebe a je přesvědčen, že něco znamenají a někoho budou zajímat. Co já můžu vidět, jsou to jen samé bláboly o nešťastné lásce a smutných lidech. Nuda. To mi život nerozjasní.
Zuřivě buší do klávesnice, občas se zamyslí a kouká doblba, a pak zase píše. Stmívá se, můj čas se blíží a já ho hodlám využít a zářit naplno, tak jako on nikdy nezazáří. Promnul si oči a už se natahuje, aby mě rozsvítil. Snad mu moje snaha pomůže k lepšímu výkonu. Pokračuje v psaní a vím, že když se nahne dozadu a hluboka si odechne, je náš konec. Zaklapne notebook a vypíná mě.
Štěpán Klega
Slyším dobře? Vaří kafe? No ano, je čtvrtek! To bude jízda! Moje paní mě pěkně naplní po okraj a bude ze mě usrkávat celý večer.
Miluju její kurzy psaní. Jednou rukou mi bude laskat ouško a druhou ťukat do kláves. Bledé světlo obrazovky jí zalije tvář, až bude vypadat jako z porcelánu. Občas mě vezme do dlaní a polohlasně začne číst. Pak mě prudce odloží a kus textu přepíše. A za chvíli to celé proběhne znova. A zase. Tak dlouho, dokud nebude se svým dílem úplně spokojená. To se pak zvedne ze židle, popadne mě a protančíme spolu přes celý pokoj…
Ale moment, co se to děje? Zvonek? Návštěva? Kdo to přišel? A kdo je ta stará korpulentní dáma, co se po mně natahuje?! Neeee, pomoooc!!!
Barbora Ponešová
Napsáno podle zadání: Jak mě vidí…
Napište odstavec či dva o tom, jak vás vidí (vnímá) vaše bezprostřední okolí, když píšete. Vypravěčem o vašem psaní musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, nebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní? Pište v er-formě a berte to s nadsázkou!
