Práce snů
Je tma, začíná pršet a vítr nabírá na síle. Je mi jasné, že dnes nedoplachtíme do cíle. Proč jen jsem neposlechl ranní předpověď počasí a nezastavil na noc na Madeiře...? Atlantik umí být pěkně zrádný a portugalská pevnina je v nedohlednu. Ještě k tomu na palubě tahleta zhýčkaná rodinka z Prahy.
Mám, co jsem chtěl. Kapitánské zkoušky na plachetnici jsem si udělal před 15 lety s vidinou pohody zalité sluncem na mořské hladině, výstavních zadečků na přídi, bujarého poprsí v plavkách na zádi a šampaňského, které teče proudem. Prostě práce snů.
Namísto toho brázdím pravidelně stejné trasy. Na jachtě rodinky s ubrečenýma dětma, staršími účastníky, kteří přecenili své schopnosti, a půlka plavby obvykle s mořskou nemocí. Když se k tomu přidá nějaká hysterka nebo cholerik, o žádné vysněné práci a idylce na moři nemůže být ani řeč.
Tak se sebe ptám: „Kde se stala chyba, mořský vlku?“
Martina Talířová
Tarantino na útěku
„Měl bys tu práci víc delegovat, rozumíš, marketing. Dělám to taky, na mě si šéf nepřijde...“.
A jé, další chytrá holka, co po první skleničce rozdává moudra. Vizuál jako dobrý. Hubená brunetka s mikádem Umy Thurman v Pulp Fiction zaujala na první pohled. Úplně blbá taky není, ale hlavně ať mi neříká, co mám dělat. Nenápadně se rozhlížím po baru a v přítmí pátrám po dalších přijatelných kusech. Mám pro to dost prostoru, protože Uma si při rozhovoru vystačí sama. Pokládá řečnické otázky, na které si vzápětí odpoví, a dokonce se i občas sama sobě zasměje. Pohledem se mi podařilo zaháčkovat dvě blondýny poblíž východu. Hihňají se a občas na mě ukážou. Ta vpravo se krásně celá roztřese, když se směje. No nic, milý brachu, je čas k ústupu. Ale jak?
Uma se při rozhovoru důvěrně naklání a občas mě chytne za loket. Jde do tuhého, za chvíli se zavěsí a víme, jak se přítulnejch holek těžko zbavuje. Posledně se jedna takhle večer přilepila a odešla až po třech letech.
Nervózně pohlédnu na hodinky. „Ještě jednu sklenku tady pro dámu!“ kývnu na číšníka.
„To samý nebo něco speciálního?“
Uma se nakloní k etiketě, kterou nabízí barman. Chápu se příležitosti, pokládám kilo na stůl a mizím...
Barbora Ponešová
Ráno
Bzzzzz, bzzzz, bzzzz.
Sakra, nech mě spát, ty moucho pitomá, vždyť je ještě tma, proč už tady lítáš a bzučíš?! No nic, tohle nemá cenu. Když teď vstanu a půjdu k řece pro vodu, bude ještě krásně studená a nebudu muset poslouchat Chuchu, což je sice moje nejlepší kamarádka, ale asi jen proto, že nás v první třídě posadili vedle sebe, a ty její řeči o tom, jak odjede do Johanesburgu a stane se modelkou. Ta by mohla být tak maximálně Miss krav z naší vesnice. Nesnáším, když začne zevrubně popisovat, jak to ve velkém městě vypadá, vždyť tam ani nikdy nebyla a všechno, co o Johanesburgu ví, je z časopisu Time, který ukradla u nás v obchodě.
Když ale půjdu teď ráno, když ještě celá vesnice spí, přijdu o cvičícího Aima, který se každé ráno předvádí před námi děvčaty, mířícími pro vodu k řece. Líbí se mi kolem něho každé ráno chodit. Snažím se být co nejvíc narovnaná, nádobu na hlavě mít rovně a ještě se u toho tvářit, jako že ani nevím, že ji tam mám. A po očku sledovat, jestli se na mě dívá, a které svaly zrovna napíná. Zdá se mi, jakoby po mně taky koukal. Chuchu si myslí, že sleduje ji, ale to je jen proto, že když jdeme vedle sebe, zabírá celou šíři horizontu. Podle mě má místo mozku slámu.
Chvíli zvažuji všechna pro a proti, ale nakonec vyrážím hned, dokud je všude ještě klid a všichni spí. Aspoň se vykoupu, pak naberu dost vody pro celou rodinu a připravím snídani. Na Aima se můžu dívat i od našeho domku a Mama to udělá radost. A já budu mít aspoň volné ráno a chvíli pro sebe, než budeme muset jít prodávat do obchodu.
Štěpán Klega
Změna je život
Když jsem potkal moji ženu, mluvila plynně francouzsky. Aby ne, když je to delegátka. Krásná prsatá blondýna, vychvalovala tu jejich zemi v růžových barvách. Jak je u nich krásně, všechna roční období, nejen léto, jako u nás v Tunisu.
Žeru každé její slovo, pozoruji její rty, slyším, že něco říká, ale myslím jen na to, kdy ji zase budu moc ojet. Říkala mi tolik věcí, že si je ani nepamatuju, jen mi utkvělo v paměti, jak se mi u nich bude líbit a já jí věřím všechno. Po dvaceti letech se stěhuji z Tunisu do Německa a jsem nadšen. Je léto, sice ne takové vedro jako u nás, a občasný letní deštík mi nevadí. Bezva změna. Manželka pracuje, vydělává dost a pomáhá mi hledat práci. Tím, že moc neumím německy, to jde těžko. Zkouším aspoň nějaké brigády, občas nějaký ten úklid, pomocné práce na stavbě, ve skladu, ale dívají se ně mě divně. Určitě to jsou všichni rasisti. Po čtrnácti dnech většinou končím, nejsem přece žádný otrok.
Je podzim a přituhuje. Ráno je deset stupňů, žena čím dál častěji nadává, že už jsem moc dlouho doma, že to v Německu není zvykem a že bych měl něco dělat. Ani mě už to tady nebaví. Jsem pořád sám, šíšu mám zakázanou doma kouřit a venku je na ni zima. Potkal jsem pár Arabů, když jsem jednou uklízel v restauraci, myli tam nádobí a říkali, že mají známé ve Francii. Můžu prodávat na tržišti šály, turisti prý po tom jdou. Tak bych to mohl zkusit tam. Aspoň se tam domluvím. Ženě řeknu, že to bude jen na pár měsíců na zkoušku. A když se jí to líbit nebude, najde se jiná. Hlavní je, že už mám evropský pas. U nás se taky neomezujeme. A taková Francouzka, hmmm, to nezní špatně. A když ani ta ne, nějaká z našeho kraje se vždycky najde.
Marie Kuchařová
Jóga
Tak jsem tady. Co tu vůbec dělám? Co si to dokazuju? Vždyť to, co mám v cm na výšku, mám i v pase. Koule. Jo, tak mi říkají.
Doktor ale říkal, že už musím se sebou něco dělat, že mi pak nebudou bolet klouby, otékat nohy a dýchat se mi prý taky bude líp.
Kouknu se kolem, všichni jsou jak ze žurnálu, značkové outfity. A karimatky? To je jedna designovka vedle druhé. Nechápu, proč tu jsou, ne karimatky, ty ženský, takový kočandy?!
Zalezu si úspěšně do poslední řady, dobrá pozorovací pozice. Vypadám spíš jako když jdu hrát americký fotbal. A místo karimatky bych tu nejradši měl pěkně vysokou matraci. A jestli by mi vadilo jen na ní ležet? Vůbec, úplně by mi stačilo se jen dívat. Ty pozice, kdy jejich tělo je kompletně zamotané raději nezkouším, asi bych se nerozmotal.
Hlavně, že tu jsem. Tak to říkal doktor.,,Docházejte na hodiny cvičení.“ No nic, celkem to uběhlo. Nejvíc mi šla Šavásána, pozice mrtvoly. Jedna pozice za den, to je tak akorát.
Libuše Hlaváčková
Zázrak
Pravá střídá levou už asi 10 hodin v kuse. Asi jsem překročila bludný kořen. Krosna těžkne s každým kilometrem a popruhy se mi zařezávají do ramen víc a víc. Teď už cejtím každýho motýla, který si na mě sedne. Začaly se ozývat i kolena a kyčle. Má chůze připomínala robota.
„Vezmi si s sebou to kostivalovalý mazání.“ Vzpomenu si na babičku. Kéž by, ale každý gram nákladu se počítá. Žaludek dával na vědomí, že je na té cestě se mnou, jeho zpěv a mručení jsem slyšela i přes tři vrstvy oblečení. A teď začalo pršet. Během chvíle jsem byla promočená na kost. Je silný vítr a pláštěnka lítá sem tam. Klepu se zimou, potřebuju se ohřát, tohle nedopadne dobře. Začínám ztrácet naději i sílu. Jediné, co si přeju, je suché místo na spaní a odpočinek. Ale kde? Ani signál, ani civilizace tu není. A pak se to stalo. Zázrak.
Přede mnou se najednou otevřela obloha, ze které prosvítalo slunce a ukazovalo mi cestu bez deště, na jejímž konci stál dřevěný přístřešek. Tak přeci jen tu svou pouť zvládnu. Děkuju.
Libuše Hlaváčková
Nový den
Vzbudí mě ptačí symfonie, vyklouznu z pantoflí a brouzdám se rosou. Jen tak. Pozoruji sedmikrásky, které mi vykukují mezi prsty na nohou. Měkkost mechu a trávy mě odzbrojuje. Sluneční paprsky začínají hladit mou tvář. Nasávám vůni jara. Ranní mlha se rozpouští, začíná nový den.
Libuše Hlaváčková
Test
Omluvila jsem se z ranní porady. Sedím na toaletě a nemůžu se dočkat. Koukám na tenký papírek, který držím v ruce a snažím se na něm očima vykreslit druhý proužek. Zase nic. Pokolikáté už? Dočkám se někdy?
Libuše Hlaváčková
Napsáno podle zadání:
napište krátký příběh vyprávěný v první osobě. Zkuste si vymyslet postavu, která s vámi nemá prakticky nic společného (tzn. postavu jiného pohlaví, věku, vzdělání, národnosti a odlišného rodinného zázemí).
