ICH FORMA
„Tady, tady mně zastavte!“Ten taxikář je jak blbej, říkám mu, ať zastaví, a on furt jede, melu si v duchu. „Zastavte! Asi budu zvracet!“ No konečně – vůl jeden.
Nemám ráda večírky, nemám ráda pijatiky s kolegy a holkama z práce. Fakt ne. Jedna výjimka dnes a… no prosím, takhle to dopadlo. Opravdu zvracím. Naštěstí nikde nikdo.
Vždycky vím, kdy mám dost. Ale dnes jsem to nějak přehnala. Mojmír nepřišel. Měl, ale nepřišel. Já koza se kvůli němu vyfiknu, i prádlo jsem si vzala to lepší, kdyby náhodou…ale nepřišel. Tak jsem to přehnala.
Taky za to může Roman. Pořád dej si, dej si, asi si v duchu myslel „pak mi dáš“…to víš Románku, zrovna tobě bych tak…a určitě za to může šampus. Rassijskoje Igristoje.
Ježišmarja, mně se ale motá hlava. Neměla jsem tam chodit. A fernet. Jeden? Ne, dva nebo tři…
Tak kde ta tetka vlastně bydlí? Vchody do paneláků jsou jeden jako druhý. Kolikátka vchod? Šestnáctka? Ne – osmnáctka, nebo čtrnáctka. Určitě osmnáctka. Už jsem tu nebyla dlouho… moje hlava… když bude pasovat klíč, je to správný vchod, jenom se tak trošku trefit do zámku. Už nikdy nebudu pít…sláva! Trefila jsem se.
Dělají mi to naschvál! Všechno je dneska naschvál! Výtah nejede. Do šestky pěšky. Umřu už před třetím patrem, to je jasná věc. Tetičko Marto, proč bydlíš tak nemožně vysoko? A byly čtyři. Fernety, jo… dva s Romanem a předtím ještě s holkama dva citrusový. Pak ty ruské bublinky… těch bylo, ježíš, ještě bublám…
Tak kde vlastně su? V pátým. V pátým? Asi. Tak ještě jedno patro a hurá!
Klíče, kam jsem je dala? Dyť před chvilkou jsem je měla v ruce… bože, kdyby se mně hlava tak nemožně netočila. A kabelku s tolika kapsama si už nikdy, nikdy! nekoupím. No nemám! Já ty posraný klíčky prostě nemám. Tak čím jsem si teda otevřela? Aha tady jsou, v bundě. Bohuna má taky takovou, úplně stejnou. Akorát, že ta její je její a moje je moje, cha chá. Moje voní. Neříkám, že její smrdí, ale já mám jiný parfém, lepší. Kam vůbec šla, Bohuna? Zmizela dřív než já. No jó! Odešla s naším šéfem. Odešla s Romanem. V práci je v pohodě, ale jak se picne, hned by ošukal každou. Ona mu dá. Roman dneska nic jiného nechtěl, než aby mu někdo dal. Však ať mu dá, když chce. Já nechci. Já bych mu dala kdykoliv, ale leda tak akorát po hubě…
Tak, a teď už se jen znovu trefit do zámku. Už su doma, teto Marto, už… jé, ty máš nový koberec, pššššt, tichóó, tetička už určitě spí. Proč tolik topíš, teto Marto, tady je horko jako v sauně. Kam jsi… kam jsi dala štokrle z předsíně? Já se asi ve stoje nevyzuju… jů, já se ale motám… jak motovidlo se motám. A vysleču se tady v předsíni, jak doma. Však tady su taky doma. Doma u tetičky Marty. Dvakrát, třikrát za rok doma u Marty. Mámina ségra.
Hele, Martička má novou pračku. Hm… koberec, pračka…, tak kalhoty, halenka, šup, no tak, no fajn, ještě podprdu a kalhotky, ták, hezky sem přes pračku.
Teta Marta má všecko nějak jinak. I toaleťák mívá vždycky takový jemný, třívrstvý a teď má jenom obyčejný recyklák, no jo, no. Chci se sprchovat? Ne, rozhodně se dnes… Kolik je vlastně hodin? Jé, to už je tolik? Dvě ráno, tý brďo, to ani nevím, že večírek byl tak dlouho… a hodinky si svlékat nebudu, hodinky teda ne. Přece nebudu úplně nahá, he, he, he. Akorát kabelku, tu si k posteli vezmu, tu jo. Do prčic, zase musím na wecko.
Kde mám spaní? Teta říkala, že mám spát v obýváku. Ano, půjdu do obýváku. Jéžiši, kdo to tady spí? Tetička neříkala, že bude mít návštěvu. Třeba to ještě nevěděla, když se mnou mluvila naposledy. Asi mám teda rozestláno v pokoji. Jo, půjdu do pokoje. Au! Kruci, co tady dělá to křeslo? Praštila jsem se do nohy, blbý křeslo… a kde mám svou noční košilku? Asi v pokoji, když mám rozestláno tam. Když tady má teta návštěvu, tak musím být ticho, abych nikoho nevzbudila. To, kdybych věděla, tak tady nebudu chodit nahá. No jo, dyť já tu po bytě chodím úplně nahá. Tak a teď konečně do hajan, sakra, tma je tady jak…
„Frantó? Co tam furt děláš? Lehni už a spi. Já ti dám příště pivo!“
Do boha, tak on někdo spí i v pokoji! Tak kde teda spím já? Asi přece jen v obýváku, je to tam rozdělané pro dva. No jasně, kde jinde? Fajn, deka tu je, ten pán má štěstí, že spí jako dudek. Toho by ranilo, kdyby mě uviděl takhle u svého gauče. Akorát teda nemám noční košili. To je hodně blbé, abych spala nahá vedle nějakého cizího chlapa. I kdyby nebyl cizí, bylo by to… Ale co budu dělat? Já si musím znovu obléknout podprsenku a kalhotky, to musím udělat. Takže zpátky do předsíně… já se naběhám! Bude den, než zalehnu.
„Františku!“ V předsíni se rozsvítilo. Tak, a su v pytli. Ten hlas… to není tetiččin hlas! Tenhle neznám, to je úplně cizí krákorání. Prosklenými dveřmi do obýváku vtrhlo světlo. Pohovka je sice tam, kde má být, kde ji teta Marta má, ale jinak je místnost plná nábytku, který neznám. Na zdi visí jakási mazanice, takovou by si teta nikam určitě nepověsila. Je tu v koutě veliká skříň. Ani nevím, co mě to napadlo, a už su v ní. Naštěstí má tyčku na ramínka a na nich toho moc není. Obývák zaplavil jas. Někdo vešel. Škvírou skříňových dveří vidím ženu s rozcuchaným drdolem.
„Vzbuď se! Slyšíš? Franto, tak dělej… můžeš mně říct, čí to je?“
To je úplně nejhorší, co se mně mohlo stát. Ženská svírá v hrsti moje oblečení. Už vím bezpečně, že jsem v úplně cizím bytě. Ale odemkla jsem si a jsem v šestém patře, ulice Černínova, číslo osmnáct. Nebo ne? Bože… už nikdy nebudu pít. Chlápek se posadil. Mžourá na… no asi na manželku, na koho jiného.
„Co je? Hoří, nebo co?“
„Já se tě ptám, komu patří ty hadry tady. No?“
Já ti dám hadry, babo blbá. Víš, kolik stálo to spodní prádlo? Vysloveně mě urazila.
„Já nevím. A kdes to vzala?“
„Jak kde? U nás v koupelce na pračce. Všechno. Od spoďárů až po boty. Kde ji máš, couru?“
„Ty teda víš, jak otrávit spaní. Vím já, komu to patří? Já jsem v jedenáct vypnul škatuli a šel spát. Co já mám s nějakýma ženskýma hadrama… Dej mně pokoj.“ Chlápek si znovu lehá a přikrývá se.
„Tak to teda ne, táto, to se musí vyjasnit.“
„Co chceš vyjasňovat?“
„Jak co? Přece kde se u nás v bytě z ničeho nic vzalo tohle oblečení. Večer, když jsem si šla lehnout, tu nebylo. Před chvílí po bytě někdo šmejdil. Ještě jsem na tebe volala, proč pořád chodíš na záchod. Víš, jak nám rachotí splachování. Hučí jako povodeň a mě to vždycky vzbudí. A před chvílí jsi splachoval nejmíň dvakrát.“
„Já? Já na záchodě vůbec nebyl.“
„Tak vidíš. Tak kdo to byl, když ne ty?“
„Prosím tě…kdo ví, co se ti zdálo…“
„A chceš teda říct,“ paní šermuje mýma kalhotkama muži před obličejem, „že tohle se mi taky jen zdá?“
„Ukaž?“ Manžel bere manželce moje kalhotky z ruky a zálibně se je prohlíží, „Ale jsou sexy, hm, vínový, kraječka… tobě by byly malý.“ Vrací můj kus prádla ženě zpět.
„Dobytku!“
„No dovol? Jen chci říct, že jsou pěkný, no, to je toho.“
„Tak koho jsou?“ znovu útočí manželka.
„Nevím. Nevím, čí jsou. Ani kalhotky, ani to ostatní. Gábina je tu nemohla nechat?“
„Proč Gábina?“
„Ježiši, nevím, jen se ptám. Tak je naše dcera, klíče má, že jo, tak mohla třeba přijít, když už jsme spali, a nechat si oblečení tady.“
„Nó, Gábina je, podle tebe, úplně blbá. Gabča k nám půjde v noci jen tak, přijede přes půl města a odloží si u nás oblečení a odejde v tichosti nahá. Mezi svlékáním si ještě dvakrát zajde na záchod a schválně spláchne, když ví moc dobře, jak hlasité noční splachování u nás nesnáším, že mám lehký spaní.“
„Tak já nevím, třeba se to ráno nějak vysvětlí. Ráno moudřejší večera. Ukaž mně ještě tu podprsenku! Kurňa. Pěkná, co? Taky vínová. To je asi komplet, že jo? To je jak to… jak nosí kurvy v bordelu.“
Pan domácí slintavě prohlíží moje prádlo. Musím se krotit. Tohle mně ještě nikdy nikdo neřekl. Značkové lepší prádlo a hned prý kurva. Chlívák jeden, říkám si.
„To jsou céčka, nebo déčka? V tom se musí nosit pěkný kozy.“
No to snad ne? On se, jak to vypadá, začne vzrušovat nad mým oblečením. Moje prádélko mělo vzrušovat Mojmíra a mělo být na mém těle a ne…
„To seš celej ty! To by se ti tak líbilo! Mít tady nějakou děvku!“
„Ale no tak, mámo! Víš, že já to tak nemyslel… pocem.“
On se fakt sexuálně vyhecoval. Odkryl deku a já koukám… což o to, vybaven je slušně, musím chtíc nechtíc přiznat. A vyrajcovalo ho moje spodní prádlo, kterým mu před obličejem mávala jeho stará. To se teď válí kousek od sedačky, na kterou na sebe strhl svou druhou polovičku. Během minuty bylo jasné, že jí tohle noční vzbuzení přišlo, možná po delší době, vhod. Zhasli.
Tak tiše jsem se ještě nikdy nepohybovala. Opouštím skříň a plížím se do předsíně. Cestou beru i na koberci se válející mé kalhotky a podprsenku. Čas běží neskutečně pomalu. Ale sláva. Mám své prádlo, mám své kalhoty i boty i bundu. Za chvíli jsem oblečená, zatímco z obýváku se ozývá jen hlasité hekání a pleskání stehen. Otevírám dveře na WC a splachuju, ať si máma užije. Ihned, voda, ještě rachotí, padám z bytu. Už jsem trošičku při smyslech, kdo by taky nebyl, že jo? V rychlosti klikám na osvětlení a vida! U zvonku není jméno Marta Kuchařová, ale Drábkovi. Jdu nahoru. O patro výš, stejný byt a správné jméno. Kdo by tušil, že klíč od bytu bude sedět do dvou zámků kousek vedle sebe, vlastně pod sebou.
Tetička mi rozestlala přesně, jak jsme byly domluvené. Oblečení si vzorně skládám na křesílko vedle pohovky, oblékám si mou oblíbenou flanelovou noční košili, uléhám a snad…
