Wilson sedí u počítače. Přepisuje už popáté jeden odstaveček a stále není spokojený. Něco (a on neví co), jej rozptyluje. Jako by ho někdo hypnotizoval pohledem. A nemýlí se. Jsem za ním. A vím, že mě miluje. A že já jeho. I teď, když se tváří, že to neví, že na mě zapomněl.
Ano, už jsme spolu dlouho nebyli. Tak schválně! Tipněte si, kdy mě měl naposledy v rukách? A neříkejte, že už dávno, protože jsem tlustá. To neříkejte. Já taková byla už tenkrát, kdy to bylo poprvé. Ležím za ním a jsem zvědavá, co píše. Mrzí mě, že je ke mně otočený zády, že mu nevidím do řádků. Co kdyby vstal a alespoň mě pohladil po hřbetě, toužím. Ví, že teď nic kloudného nenapíše, nic z něj nevypadne. A víte proč? Protože jsem ho za zády uhranula. Myslí na mě. Chce mě. Kdybych mohla, řekla bych mu, že mně nevadí, že stárne beze mne. Že já budu navždy mladá.
Wilson nevydržel. Nakonec otočil svůj invalidní vozík a zamířil ke knihovně. Přejíždí očima šiky svých oblíbenců a sáhl po mém hřbetě. Jsem kniha Přestřelka od Jana Procházky. Jeho láska, jeho inspirace. Nelistoval ve mně už dlouho. Zavrněla jsem blahem. Konečně! To to trvalo!
Zadání:
Napište odstavec či dva o tom, jak vás vidí (vnímá) vaše bezprostřední okolí, když píšete. Vypravěčem o vašem psaní musí být nějaký neživý předmět z vašeho okolí, anebo třeba domácí mazlíček či jiné zvíře, které je přítomné vašemu tvůrčímu zápalu nebo spisovatelskému bloku. Jak vás „vidí“ při vaší tvorbě fíkus v rohu či hrnek na kafe? Co si asi myslí váš pes, když vás pozoruje při psaní?
Pište v er-formě a berte to s nadsázkou!
 |
Wilson sedí u počítače. Přepisuje už popáté jeden odstaveček a stále není spokojený. Něco (a on neví co), jej rozptyluje. Jako by ho někdo hypnotizoval pohledem. A nemýlí se. Je za ním. A ona ví, že ji miluje. A že on ji. I teď, když se tváří, že to neví, že na ni zapomněl. Ano, už spolu dlouho nebyli. Tak schválně! Tipněte si, kdy ji měl naposledy v rukách? A neříkejte, že už dávno, protože je tlustá. To neříkejte. On taková byla už tenkrát, kdy to bylo poprvé.
Leží za ním a je zvědavá, co píše. Mrzí ji, že je k ní otočený zády, že mu nevidí do řádků. Co kdyby vstal a alespoň ji pohladil po hřbetě, touží. Ví, že teď nic kloudného nenapíše, nic z něj nevypadne. A víte proč? Protože ho za zády uhranula. Myslí na ni. Chce ji. Kdyby mohla, řekla by mu, že jí nevadí, že stárne bez ní. Že ona bude navždy mladá.
Wilson nevydržel. Nakonec otočil svůj invalidní vozík a zamířil ke knihovně. Přejel očima šiky svých oblíbenců a sáhl po hřbetě Přestřelky od Jana Procházky. Jeho láska, jeho inspirace. Nelistoval v ní už dlouho. Zavrněla blahem. Konečně! To to trvalo!
