Jindy ponuré, světle šedou barvou natřené dlouhé chodby v soudní budově, teď působily nezvykle vesele. Dubnové slunce se hlava nehlava dralo dovnitř mřížemi chráněnými okny a pod laškovnými doteky rozdováděných paprsků se rozsvěcely i odřené lavice podél stěn a zbarvovaly bledé tváře těch, kdo na nich seděli. Ti však byli příliš zahleděni do svých problémů a nic z toho nevnímali.
Jenom malá, asi tak pětiletá dívenka zahalená princezničkovskými, šmolkově modrými šatičkami a bílými legínami s modrými puntíky, jako bezstarostný vrabčáček hopsavě pobíhala chodbou a snažila se švitořivým hláskem zatahovat do hovoru postavy na lavicích.
„Mamí, maminko, půjdem spolu k řece? Říkala jsi, že vezmeš něco pro kačenky...“
„Prosím tě, můžeš toho chvíli nechat?“ zamračila se mladá blondýnka s postavičkou panenky Barbie. „Slíbilas, že budeš hodná. Jestli si okamžitě nesedneš a nebudeš zticha, nikam nejdeme!“
„Tati, tatínku,“ zatahala o dvě lavice dál sedícího staršího proplešatělého pána za rukáv holčička. „Koupíš mi tu panenku, jak jsi mi slíbil? Jsem přece hodná, ne?“
Pak se s povzdechem obrátila k muži, který se vedle ní prohraboval v nějakých papírech.
„... že nás museli předvolat zrovna na dnešek! Školka je na týden zavřená a naše jediná hlídací babička chytla angínu.“
Její soused na chvilku přestal listovat a hodil hlavou směrem k černovlasému svalnatému mladíkovi, ležérně postávajícímu u vchodových dveří.
Její soused na chvilku přestal listovat a hodil hlavou směrem k černovlasému svalnatému mladíkovi, ležérně postávajícímu u vchodových dveří.
„Může ji snad pohlídat on, ne? Váš přítel. Ostatně měli oba zůstat doma. Říkal jsem vám to. Tak jsme se přece domluvili,“ dořekl stroze a dál se věnoval pročítání spisu.
„Tati, tatínku,“ zatahala o dvě lavice dál sedícího staršího proplešatělého pána za rukáv holčička. „Koupíš mi tu panenku, jak jsi mi slíbil? Jsem přece hodná, ne?“
„Jasně že jsi, andílku. Jen to ještě chvíli vydrž. Pak ti koupím, co budeš chtít.“
Také on byl zjevně zaujatý něčím jiným. Více pozornosti věnoval vedle sedící elegantně oblečené dámě, která mu právě špitala:
Také on byl zjevně zaujatý něčím jiným. Více pozornosti věnoval vedle sedící elegantně oblečené dámě, která mu právě špitala:
„Pamatujte: nic neříkejte. Nechte to na mně! Nebojte, trumfy máme v rukou my!“
Potom si pěstěnou rukou přitáhla k sobě děvčátko. Pohladila ho po jemných rozcuchaných vláscích a sladce pronesla: „Chceš přece zůstat s tatínkem, viď?“
Holčička zavrtěla hlavou. „Ne, chci bydlet s mamkou. Ale s taťkou se budeme pořád navštěvovat, viď?“ vykouzlila zářivý úsměv.
Holčička zavrtěla hlavou. „Ne, chci bydlet s mamkou. Ale s taťkou se budeme pořád navštěvovat, viď?“ vykouzlila zářivý úsměv.
Taťkovi se náhle změnil výraz obličeje. Šedé oči za brýlemi se mu zúžily jako šelmě před skokem. Advokátka se ho sice gestem pokusila uklidnit, ale bylo pozdě. Vyletěl ze sedadla, zadíval se na dcerku a zařval: „Tak ty chceš zůstat s mámou? A víš, kdo je tvoje máma? KURVA je to!“
„Proboha, pane inženýre! To snad ne!!!“
Děvčátku v očích vyhasly dovádivé jiskřičky. Došourala se k rohu, pomalu se sesula podél zdi do dřepu, sklonila hlavu, svěsila ručky a oběma dlaněmi začala hladit zašlou dlažbu. Nikdo si jí v té chvíli vůbec nevšímal.
Soudkyně za sebou zabouchla dveře a prudce hned dosedla na židli pro veřejnost.
Holčička vytřeštila oči.
„No, nekoukej tak. Kurvy jsou ženský, který chodí spát k jinejm strejdům... třeba i k takovejm... cikánům!“
„Proboha, pane inženýre! To snad ne!!!“
Soudkyni, korpulentní dámě, která právě dokráčela k jednací síni v dobré náladě, zatuhnul úsměv. „To snad není pravda. Víte, že jste... zločinec?“
„No ne, vážená paní doktorko! Jakej zločinec?“ ušklíbl se ironicky oslovený. „To mám podle vás tomu děcku lhát? Dětem se má přece říkat pravda!“
„No ne, vážená paní doktorko! Jakej zločinec?“ ušklíbl se ironicky oslovený. „To mám podle vás tomu děcku lhát? Dětem se má přece říkat pravda!“
Děvčátku v očích vyhasly dovádivé jiskřičky. Došourala se k rohu, pomalu se sesula podél zdi do dřepu, sklonila hlavu, svěsila ručky a oběma dlaněmi začala hladit zašlou dlažbu. Nikdo si jí v té chvíli vůbec nevšímal.
Mladíkovi u vchodu zbělely klouby, jak pevně sevřel ruce v pěst. Tomu, aby je použil, bleskurychle zabránil advokát, zastupující matku.
Barbína jako smyslů zbavená cosi neartikulovaně zaječela, čemuž se pan inženýr nahlas zlomyslně pochechtával.
Soudkyně za sebou zabouchla dveře a prudce hned dosedla na židli pro veřejnost.
„Maruško,“ oslovila chraptivě užaslou zapisovatelku. „Ne, prosím vás, ještě je sem nevolejte! Musím to nejdřív rozdýchat. Právě jsem byla svědkem vraždy. Jenže bohužel, třebaže je viník známý, odsoudit nikoho nemůžu...“
Původní název: Vražda v přímém přenosu
