„Nezapomeň, mami, taky jeden pro nás, ať si ho můžeme založit do naší cestovatelské krabice,“ připomíná mi dcera. Čas strávený zaznamenáváním zážitků si vždycky obě užíváme. Napíšeme několik pozdravů, které Maruška s nadšením sedmiletého dítěte doplňuje svými kresbami. Jednou to bude krásná vzpomínka nejen pro ni.
Sedím na lavičce na hoře Říp a nasávám energii tohoto mystického místa. Máňa mezitím vkleče zdobí pozdrav prarodičům. Cítím vůni lipových květů, vánek ve vlasech, spokojenost v duši. Dívám se do dáli, ani nemrkám. Po chvíli zavírám oči a vybavuji si včerejší hnusný sen z budoucnosti. Všudypřítomné blesky fotoaparátů v něm způsobily zkázu světa. Čím menší krabičku superhrdina třímal v ruce, tím větší dosah svým zvěčněným úlovkem způsobil. Jen co přejel po displeji, mohl svůj skvost poslat v mžiku kamkoli. Všichni věděli všechno hned. Zmizelo veškeré napětí, těšení, tajemství. Mezilidské sdílení nahradily obrázky beze slov. Všichni se kryli před bezmyšlenkovým cvakáním krabiček, fotografové slídili za každým rohem a okamžitě posílali své úlovky na správná místa. Prostě hnus.
Z rozjímání mě vytrhla Maruška. „Jůůůů, mami, vyfotíme se tady?“ žadoní.
„Miláčku, to bohužel nejde, poslední snímek jsme vyfotily na zámku v Roudnici. Ale třeba se sem příští rok zase vypravíme,“ uklidňuji vzlykající dceru.
Světlo světa totiž nespatřil digitální fotoaparát, nikomu se ani nesní o tom, že by se dalo fotit mobilním telefonem. Barevné palety odstínů krajiny zachycujeme svýma očima a ukládáme je do kilo a půl těžkého harddisku zvaného mozek. Co se nám nehodí, to smažeme, ostatní si uchováme, případně předáváme dál.
„Pojď, Maru, podíváme se do rotundy svatého Jiří a svatého Vojtěcha.“
„A mami, proč jsou Jirka s Vojtou svatý? Jako že byli hodný?“
Sotva si vybavuji si, že je svatý Jiří zobrazován spolu s drakem, což ostatně vidíme i vzadu v rotundě, ale proč, to sama netuším.
„No, svatý Vojtěch je jedním z patronů naší země, ale Jiří? To bohužel nevím. Ale neboj, podíváme se doma do encyklopedie, jo?“
„Já bych to chtěla vědět hned!“ dupne nohou.
„Rozumím ti, ale nebudu si přece vymýšlet blbosti jen proto, abys měla odpověď okamžitě. Prostě musíš vydržet.“
„No jo, tak já to teda zkusím.“
„Neboj, miláčku, už půjdeme dolů. A víš co? Cestou domů se ještě stavíme na laskonku v cukrárně a pak ve Fotolabu. Musíme přeci nechat vyvolat všechna naše prázdninová dobrodružství. Snad alespoň půlka snímků bude použitelná do rodinného alba.“
Zadání: JAK BY VYPADAL SVĚT BEZ... VÍCE ZDE.
