„Zbyl nám ještě nějaký rum?“ zakřičela jsem na Davida z ložnice. Z kuchyně se ozvalo povzdechnutí a on se objevil ve dveřích.
„Proboha svatého, Boženo, je půl sedmý ráno a první věta, co za celý den řekneš, je, že bys chtěla další chlast?!“„Nech mě,“ řekla jsem a vstala z postele, hned jsem ale zavrávorala a v hlavě mi začalo třeštit. „Mám dobrý důvod!“
David se mi podíval do očí. „Dobrý důvod jsi měla před týdnem, před dvěma dny, ale po víc jak týdnu už fakt dobrý důvod nemáš!“
„Víš, jaký to je, mít vysněnou práci tak blízko, a pak se vrátit s prázdnou a nastoupit na místo uklízečky? Víš, jaký to je, když se ti všechny sny rozpadnou napadrť?“ křičela jsem na něj po cestě do kuchyně, kde jsem se dala do hledání plné lahve.
„No tak nejsi daňová poradkyně pro nějakou obrovskou firmu! Budou další možnosti, další místa!“ Teď křičel i on.
Konečně jsem ve skříni našla další lahev whisky. „Ne lepší než tohle!“ Pořádně jsem si přihnula a pak jsem se zase vydala do ložnice. David mě pronásledoval i tam.
„No tak byli další, kteří byli kvalifikovanější než ty, svět jde dál.“
„Jak to vůbec můžeš říct?! Jsi můj kluk, máš být na mojí straně!“ rozječela jsem se a máchla s lahví alkoholu. Průhledná tekutina vyšplíchla na povlečení. Tentokrát začal křičet David.
„To si myslíš? Že to, že po týdnu, kdy jsi byla neustále na mol, a já tě nechal, tak nejsem na tvojí straně?“
„Jo, to si myslím, nic jsi pro mě nedělal!“ vypálila jsem a znovu se napila. Lahev už byla z třetiny prázdná a já si byla jistá, že ani ty dvě zbylé třetiny mi dneska nebudou stačit.
„No tak to snad ani nemyslíš vážně! Celý týden ti dělám chůvu, vytírám tvoje zvratky a chodím ti do obchodu pro další pití a, že nic nedělám? Možná, že jsem nic neměl dělat, že bych už nic neměl dělat!“ zakřičel na mě a odkráčel do chodby.
Chvilku bylo slyšet jenom jeho zmatené pochodování po bytě, ale potom zachrastily klíče. Rychle jsem vyskočila z postele a houpání v hlavě jsem si nevšímala. „Kam jdeš?“
„No tobě pro alkohol už ne!“ zavrčel David a položil na chodbu tašku s věcmi.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se znovu, tentokrát tenčím hlasem. „Pryč, pryč od tebe!“ pokusil se zabouchnout dveře, ale já se mu postavila do cesty.
„Nechoď,“ začala jsem prosit. „Prosím, zůstaň. Já se změním, já… všechno se spraví.“
„To právě nechápeš, nic se nespraví. Ty to musíš spravit, ty pro to musíš něco udělat. A, Boženo, ty nikdy nic neděláš. Neudělala jsi nic pro tenhle vztah, nic pro sebe…“
„A to myslíš jako jak?“ zeptala jsem se a u toho zuřivě mrkala, jak jsem se snažila zahnat slzy.
„Že jsi líná, a vždycky jsi mi jenom říkala co dělám špatně, a já podle tebe dělám něco špatně pořád, a taky jsi umanutá a tvrdohlavá a tlustá!“
Zarazila jsem se, lahev whisky mi vypadla z rukou. Střepy se roztříštily po celé podlaze a já cítila, jak se mé srdce roztříštilo úplně stejně.
„To nemyslíš vážně! Nemyslíš to, co říkáš, doopravdy. Nejsem líná a mám tě ráda takového jaký jsi. A nejsem tvrdohlavá a taky nejsem tlustá.“
Moje obhajoba vyzněla spíše jako otázka, otázka, na kterou jsem hned dostala odpověď, jen ne takovou, jakou jsem chtěla.
„Lži si dál, ale mě už do svého podělaného života netahej!“ vyprskl, a ještě, než za sebou zabouchl dveře, řekl: „Jen mě mrzí, že jsem tohle neudělal dříve!“
Svezla jsem se zády ke dveřím, kolem mě střepy. Krev se na podlaze míchala s whisky a slzami. Rány od střepů pekelně štípaly, když se jich whisky dotkla, a já se tou bolestí nechala unášet. Nebyla vůbec nic v porovnání s tím, co jsem cítila uvnitř.
