Chtěla jsem vědět, kolik je hodin, a tak jsem se podívala na své nové hodinky, abych to zjistila. A strašně jsem se lekla. Na rukávu mi sedělo něco velkého, zeleného a moc strašidelného. Mělo to vepředu velké nohy a dlouhá tykadla, velké červené oči a vypadalo to, že to čeká na nějaký úlovek.
Zaječela jsem, setřásla jsem to a běžela jsem za rodiči. Táta mi pak řekl, že je to jen kudlanka a že je docela vzácná. Pak jsme ji chvíli pozorovali, už nebyla tolik strašidelná, protože jsem věděla, co to je. A pak jsme ji tam nechali na cestě a šli dál k tomu lesu. Musela jsem se proběhnout, byla jsem totiž strašně vylekaná, a to proběhnutí mi pomohlo. Pohyb to ze mě dostal.
No a za týden jsem zahlédla druhou kudlanku u elektrického ohradníku. Šplhala po trávě a vypadala legračně, jak ty velké silné přední nohy pokládala před sebe a posouvala se. Tahle nebyla zelená, byla hnědá, a ani oči neměla červené. Měla je černé. Maminka mi nevěřila, že jsem viděla kudlanku. Řekla, že to bylo jenom nějaké saranče, že jsem se spletla.
No a za týden jsem zahlédla druhou kudlanku u elektrického ohradníku. Šplhala po trávě a vypadala legračně, jak ty velké silné přední nohy pokládala před sebe a posouvala se. Tahle nebyla zelená, byla hnědá, a ani oči neměla červené. Měla je černé. Maminka mi nevěřila, že jsem viděla kudlanku. Řekla, že to bylo jenom nějaké saranče, že jsem se spletla.
Ale tatínek mi věřil, a tak jsme se vrátili. A byla to opravdová kudlanka.
Dřepli jsme si k ohradníku, ale museli jsme dávat pozor, abychom nezavrávorali a nespadli na ten ohradník. Měli jsme štěstí, nikdo z nás na ohradník nespadl. Potom nám ji táta vyfotil a teď máme doma fotku hnědé kudlanky. Pak jsme se zvedli a šli jsme dál. Měli jsme před sebou ještě dlouhý kus cesty. A tak jsme viděli dvě kudlanky za dva týdny.
