Život jde dál - napsala Jasmin Carmel

Benjamin prudce otevřel oči a promnul si zpocené čelo. Už zase. Od jeho dvanácti let ho noc co noc straší tahle příšerná noční můra. Pořád se mu zdá o tom, jak ho jeho psychotický otec v den jeho dvanáctých narozenin unesl a týden ho věznil v temném sklepení ve svém hrůzostrašném domě, dokud ho nenašla policie. 

I když už má tuhle hroznou věc za sebou, stejně ho stále pronásleduje ve snech. Od té doby svého otce nenáviděl a za celých uplynulých sedm let s ním nepromluvil jediného slova. Nesnášel ho a nechtěl už s ním mít nic společného. 

Dokonce si i nechal změnit jeho příjmení z Wolf na Wulfer a přidal si k němu ještě příjmení svého dědečka z matčiny strany Carlson. V očích se mu zalesknou slzy když si na svého nebohého dědečka vzpomene. Krátce před oslavou Benjaminových patnáctých narozenin zemřel na rakovinu. Benjamin pro něj dlouho truchlil a nikdy na něj nezapomněl. Ve svých šestnácti si ale řekl, že se svojí ztrátě musí postavit čelem, že truchlení už bylo dost a že život jde dál.
Benjamin se s povzdechem zvedne z postele a jde si do koupelny vyčistit zuby. Když pohlédne do zrcadla, spatří svůj unavený obličej celý posetý pihami, své zrzavé vlasy a neuvěřitelně intenzivní žluté oči, kvůli kterým se mu lidé už od mala vyhýbali, považovali ho za démona nebo ho šikanovali a vysmívali se mu. Pak se podíval na poličku po své levici a uviděl na ní ležet zaprášený tmavomodrý kartáček na zuby.
Ten pohled mu až bolestně připomněl Mayu, jeho velkou lásku. 

Když byl menší, byl všemi odstrkovaný a neměl nikoho, s kým by se mohl bavit, nebo se mu svěřovat se svými problémy, strastmi nebo úspěchy. 

A pak přišla Maya. Krásná hnědoočka s modře obarvenými hebkými vlasy, vypadajícími jako vlny v oceánu. Ona pro něj měla pochopení. Nesmála se mu. A on se do ní zamiloval až po uši. Když se jí poprvé zeptal, proč si obarvila vlasy na modro, odvětila, že je to kvůli jejímu příjmení Laguna. Její otec byl surfař a zemřel na infarkt když jí byly tři roky a ona zdědila jeho odkaz. 

Říkala o sobě, že je dítě oceánu a že odmalička vyrůstala ve vodě. Její matka je profesionální plavkyně. Když se pak zeptal, jaká je její přirozená barva, řekla že černá. Prý se hodně podobá svému otci, je stejně vysoká a štíhlá, ale on měl narozdíl od ní zelené oči s jemným náznakem do modra, byl svalnatější a měl širší hlavu. A na levé noze hlubokou jizvu po útoku žraloka. 

Když se na ní později podíval pozorněji, zjistil něco úžasného, co předtím neviděl. Maya měla částečnou heterochromii. Měla sice hnědé oči, ale v jednom měla náznak do zelené a druhé bylo viditelně zbarvené do modra. Vypadalo to krásně a proto ho překvapilo když mu řekla, že se jí kvůli tomu dříve posmívali a šikanovali ji. Takže je spojilo i bolestně prožité dětství. 

Když byl s Mayou, cítil se znovu šťastný a přestaly se mu i zdát děsivé sny. A když pak s Mayou koupili malý byteček poblíž lesa a sestěhovali se dohromady, měl pocit, že už mu k opravdovému štěstí nic nechybí. 

Jednou však přišel domů a Maya tam nebyla. Prohledal celý byt ale i její věci zmizely. Když byl v koupelně, našel jen její zubní kartáček a dvě její osušky a v obýváku leželo jen tak nedbale přes gauč přehozené její tričko s motivem delfínů v moři.
Na stole našel kus papíru a když ho zvedl a podíval se na něj pozorněji, zjistil, že je to její rukou spěšně načmáraný vzkaz. Omlouvala se v něm a psala, že jí narychlo odvolali do L.A. kde se bude konat mistrovství světa v surfingu. Prý neměla ani čas si pořádně zabalit, natož se rozloučit a že by se měla za půl roku vrátit. 

Benjaminovi to zlomilo srdce. 

Uzavřel se do sebe a přestal se i setkávat se svými přáteli, které poznal po tom co se seznámil s Mayou. Byl šílený žalem a prvních pár dní po jejím odjezdu, se mu dokonce znovu začali vracet noční můry. Navíc teď už to byl osmý měsíc od doby co odjela a nepřišel mu od ní ani jediný vzkaz. 

Nejdřív se utěšoval myšlenkou, že se brzo vrátí a všechno bude jako dřív. Nebyl ale hloupý a tak mu brzo začalo docházet, že to nebude jen tak. 

Zaprvé, Maya by si vždycky našla čas na rozloučení.
Za druhé, nikdy by nikde nenechala svoje vytahané delfíní tričko, které měla po svém otci. 

A za třetí, určitě by mu o L.A. něco řekla, musela přece něco tušit o tom, že jí povolají na závody.

A navíc, když se podíval pozorněji, uvědomil si, že na vzkazu ani není Mayin rukopis. 

Když psala o tom že musela narychlo odjet, zbytečně protáhla písmeno té a naopak ve slovech jako třeba omlouvám se a musela jsem napsala zvratná zájmena tak blízko ke slovům, že skoro nebylo možné je od sebe rozlišit. 

Pomalu začínal pojímat podezření. Co když Mayu někdo unesl?! A nebo…ne, tahle možnost byla tak hrozná že na ní Benjamin nechtěl ani pomyslet. 

Povzdechl si a připravoval se na to, že tohle bude jen další ze série nudných dní…

Zařinčení skla ho vytrhlo ze snění a plně ho vrátilo do reality. Polekaně se otočil za sebe ale vzápětí se zase uklidnil.
Byla to Sněhurka, jejich kočka, která právě packou ze stolu shodila skleněnou vázu. 

Sněhurku mu tady Maya nechala a od jejího odchodu to byla jeho jediná opora. Byla mu věrnou kamarádkou a vždycky poznala, když potřeboval utišit. Sněhurka měla hebký bílý kožíšek a dvojbarevné oči, jedno modré, jako Mayiny vlasy a druhé zlatavé, stejné, jako měl on. 

Maya ji měla moc ráda a on se velmi divil že jí tu nechala ale zároveň byl rád, protože to byla jeho jediná útěcha.
Tu kočku jí koupil k jejím devatenáctým narozeninám, protože věděl jak má ráda zvířata a Maya si jí okamžitě zamilovala. 

,,Ach Sněhurko,“ řekl a usmál se na kočičku. ,,Však mi to tady společně nějak zvládneme, že?“ Vzal smetáček a chystal se uklidit rozbité střepy. Sklonil se k podlaze a chtěl začít vytírat, když vtom ve střepech uviděl svůj odraz. V mysli mu vytanula dávná vzpomínka. 

Přesně takhle stál v koupelně, a díval se na sebe do zrcadla. Díval se na svůj obličej a prohlížel si všechny svoje nedokonalosti i pihy hojně rozeseté na obou tvářích. Spousta lidí ho už od mala utvrzovala v tom, že jsou ošklivé a on tomu postupně začal věřit. Najednou do koupelny vešla Maya. 

,,Copak se děje?“ zeptala se ho a popošla blíž. Otočil se k ní čelem. 

,,Podívej se na mě,“ řekl jí nešťastně. ,,Samé pihy, bledá pleť a zrzavé vlasy. Jak vůbec můžeš být s někým tak šeredným jako jsem já?“ 

Maya vykulila a pak k němu rázně přistoupila a vzala ho za ruku. 

,,Tohle neříkej!“ prohlásila varovně. ,,To co říkáš totiž vůbec není pravda! Tvoje pihy jsou to nejkrásnější, co jsem kdy viděla! A tvoje vlasy mají barvu jako oheň. Už chápeš? Jsme jako oheň a voda. Vzájemně se doplňujeme. A ty tvoje oči! Žluté oči! Září jako jantar. Jsou tak krásné…A taky tady vůbec nejde jen o vnější krásu! Další věc které si na tobě vážím je třeba to, že pracuješ na záchranné stanici. Šel sis za svým dětským snem a stal ses ošetřovatelem pro zvířata! Nebo třeba to že nepiješ alkohol! Kdo takový se v téhle té době ještě najde? Chápeš to? To je ta pravá krása! A kašlu na to co říkají ostatní! Mně se líbíš tak jak jsi.“ 

Podíval se na ni, celý dojatý a přikývl, protože v danou chvíli se na víc nezmohl. Přitiskla se k němu a on jí políbil do vlasů. 

,,Budeme navždycky spolu,“ zašeptala Maya a podívala se na něj.
,,Patříme k sobě.“
,,Patříme k sobě,“ zopakoval po ní jasným hlasem. Věděl že to tak je. Že to tak MÁ být. 

Ale to je pryč. Jako mávnutím kouzelné hůlky se vrátil zpátky do přítomnosti. Nechal smetáček smetáčkem, sesul se na podlahu vedle rozbitého skla a po tvářích mu kanuly slzy. Vtom mu zavibroval telefon, přišla mu zpráva. Chtěl jí nechat být, chtěl se dál utápět ve svém zármutku ale nakonec se přece jen zvedl a vzal mobil do ruky. Šokovaně se díval na krátkou zprávu, která svítila na displeji.
Mobil mu vypadl z ruky a on se nekontrolovatelně roztřásl. Podlomily se mu nohy a začal se propadat do bezvědomí. Poslední co jasně viděl před očima, než se ponořil do tmy, byla esemeska kterou mu poslala Maya: 

Zůstanu v L.A. už natrvalo. Mám tu přítele Richarda a jsem s ním těhotná. Omlouvám se Ti, ty sis tohle nezasloužil ale je to tak jak to je. Jsem tady šťastná a z celého srdce Ti přeju, abys Ty byl taky. 

Snad potkáš někoho stejně úžasného, jako jsi ty. Někoho, kdo si tě zaslouží. 

Sbohem, Maya.