Kap, kap, dopadaly dešťové kapky skrz otevřenou střechu na kamennou podlahu zříceného kláštera. Kap, kap, kutálely se slzy po zardělé tváři dívky, která se krčila v koutě.
V třesoucích rukách křečovitě svírala rozpálenou lžičku a mezi zuby držela ušmudlanou injekční stříkačku. Na někoho čekala. Šílenýma očima těkala po prastarých zdech ruin. Byly popsané znaky, kterým nerozuměla. Připadalo jí, jako by byla pod drobnohledem odsuzujících pohledů dávno mrtvých jeptišek.
„Nedělejte, že jste byly kdo ví jak svatý, pche,“ zaskřípal její hlas a rozlehl se polámaným sloupořadím. Venku zahřmělo.
Už nemohla dál bojovat proti touze vrazit jehlu do jedné z prosvítajících žil na svém bledém zápěstí. S bolestným vzdechem do sebe vpíchla dávku určenou pro dva. Tělem jí okamžitě projela vlna extáze. Ještě víc se namáčkla ke zdi, a pak už neviděla nic.
Musela na chvíli ztratit vědomí.
Najednou se všechno kolem rozsvítilo. Klášter už nepůsobil tak pochmurně. Zdi šeptaly přání krásného dne a nad Annou se zjevila silueta. Kudrnatými vlasy chlapce, tyčícího se nad ní, prosvítaly sluneční paprsky. Podal jí ruku a vytáhl ji do stoje.
„Ahoj, Míšo,“ usmála se.
Všechna tíha, která držela její tělo při zemi, se vypařila. Měla lehoučké nohy, skoro se vznášela. Znaky na stěnách začaly tančit kolem nich. Sledovali ten podivný valčík, uvězněni jako v oku tornáda. Prostor se zmenšoval a zmenšoval, až jim okolní tlak zavřel oči.
A pak přišel nádech. Svět se začal rozšiřovat, stejně jako plíce naplněné čerstvým vzduchem. Pomalu rostli. Byli největší na světě. Jako dva titáni shlíželi do zlatavého rána.
S výdechem upadli do měkké trávy na louce. Zpátky v lidských schránkách se váleli někde uprostřed lesa.
„Slyšíš to?“
„Co?“
„Ty stromy. Smějou se.“
Michal se zazubil, ale ona si nedělala legraci. Se zamračeným obočím pozorovala svraštělé obličeje dubů, buků a jedlí. Jejich měnící se tváře ji vylekaly, a tak se dala na útěk.
Zapomněla na přítele a pelášila pryč. Větve se po ní natahovaly a snažily se chňapnout ji za ruku. Kdyby se na chvíli uklidnila, pochopila by, že jí nechtějí ublížit. Paranoia, kterou přinášela dávka heroinu, však dělala své.
Chvilka štěstí byla pryč. Dívka si klekla a schovala si hlavu do dlaní. V hlavě se zjevil záblesk s vidinou ruin kláštera. Rychle to ale pominulo.
Když seděla, cítila pod sebou pulzující zem, jak dýchala s ní. Zdálo se, že jsou jedno tělo. Uvědomila si, že znaky, které viděla na zdech kláštera, najednou začaly dávat smysl. A to, co na nich bylo napsáno, se teď dělo kolem ní.
Stromy se měnily v rozverné snědé dívky. Znovu tančily ten podivný valčík a vyzývaly Annu, ať se k nim přidá. Oddala se jim a cítila se krásně. Všechno dávalo smysl, všechno bylo tak, jak má.
Mohly to být hodiny, dny nebo roky. Tak dlouho tam tančily na hudbu zpívajících ptáků. Únava nepřicházela. Jen ten pocit někde vzadu v hlavě. Ten pocit, že to není reálné.
Michal. Vybavila si jméno. Pak tvář. A pak ho uviděla. Stál tam a s vykulenýma očima se na ni díval. Už nevypadala jako dřív, kůži měla podivně tmavou a plnou vrásek. Dívka, která ho milovala, zakřičela: „Přidej se k nám!“
On ale zavrtěl hlavou a smutně si povzdychl: „Mělas na mě počkat, Aničko.“
Dryády se nepřestávaly hemžit a vtáhly dívku mezi sebe. Nohy jí zarostly do země a změnily se v kořeny, z rukou vyrašily větve plné zeleného listí. Měla velkolepou korunu. Strom symbolizující život byl jejím prokletím.
„Nedělejte, že jste byly kdo ví jak svatý, pche,“ zaskřípal její hlas a rozlehl se polámaným sloupořadím. Venku zahřmělo.
Už nemohla dál bojovat proti touze vrazit jehlu do jedné z prosvítajících žil na svém bledém zápěstí. S bolestným vzdechem do sebe vpíchla dávku určenou pro dva. Tělem jí okamžitě projela vlna extáze. Ještě víc se namáčkla ke zdi, a pak už neviděla nic.
Musela na chvíli ztratit vědomí.
Najednou se všechno kolem rozsvítilo. Klášter už nepůsobil tak pochmurně. Zdi šeptaly přání krásného dne a nad Annou se zjevila silueta. Kudrnatými vlasy chlapce, tyčícího se nad ní, prosvítaly sluneční paprsky. Podal jí ruku a vytáhl ji do stoje.
„Ahoj, Míšo,“ usmála se.
Všechna tíha, která držela její tělo při zemi, se vypařila. Měla lehoučké nohy, skoro se vznášela. Znaky na stěnách začaly tančit kolem nich. Sledovali ten podivný valčík, uvězněni jako v oku tornáda. Prostor se zmenšoval a zmenšoval, až jim okolní tlak zavřel oči.
A pak přišel nádech. Svět se začal rozšiřovat, stejně jako plíce naplněné čerstvým vzduchem. Pomalu rostli. Byli největší na světě. Jako dva titáni shlíželi do zlatavého rána.
S výdechem upadli do měkké trávy na louce. Zpátky v lidských schránkách se váleli někde uprostřed lesa.
„Slyšíš to?“
„Co?“
„Ty stromy. Smějou se.“
Michal se zazubil, ale ona si nedělala legraci. Se zamračeným obočím pozorovala svraštělé obličeje dubů, buků a jedlí. Jejich měnící se tváře ji vylekaly, a tak se dala na útěk.
Zapomněla na přítele a pelášila pryč. Větve se po ní natahovaly a snažily se chňapnout ji za ruku. Kdyby se na chvíli uklidnila, pochopila by, že jí nechtějí ublížit. Paranoia, kterou přinášela dávka heroinu, však dělala své.
Chvilka štěstí byla pryč. Dívka si klekla a schovala si hlavu do dlaní. V hlavě se zjevil záblesk s vidinou ruin kláštera. Rychle to ale pominulo.
Když seděla, cítila pod sebou pulzující zem, jak dýchala s ní. Zdálo se, že jsou jedno tělo. Uvědomila si, že znaky, které viděla na zdech kláštera, najednou začaly dávat smysl. A to, co na nich bylo napsáno, se teď dělo kolem ní.
Stromy se měnily v rozverné snědé dívky. Znovu tančily ten podivný valčík a vyzývaly Annu, ať se k nim přidá. Oddala se jim a cítila se krásně. Všechno dávalo smysl, všechno bylo tak, jak má.
Mohly to být hodiny, dny nebo roky. Tak dlouho tam tančily na hudbu zpívajících ptáků. Únava nepřicházela. Jen ten pocit někde vzadu v hlavě. Ten pocit, že to není reálné.
Michal. Vybavila si jméno. Pak tvář. A pak ho uviděla. Stál tam a s vykulenýma očima se na ni díval. Už nevypadala jako dřív, kůži měla podivně tmavou a plnou vrásek. Dívka, která ho milovala, zakřičela: „Přidej se k nám!“
On ale zavrtěl hlavou a smutně si povzdychl: „Mělas na mě počkat, Aničko.“
Dryády se nepřestávaly hemžit a vtáhly dívku mezi sebe. Nohy jí zarostly do země a změnily se v kořeny, z rukou vyrašily větve plné zeleného listí. Měla velkolepou korunu. Strom symbolizující život byl jejím prokletím.
Michal, který byl její vidinou při sladkém omámení, ji teď držel v náruči uprostřed největší zkázy. Bolelo ho dívat se na to nehybné tělo. Tolikrát si spolu slíbili, že přestanou, a tolikrát do toho zase spadli.
„Mělas´ na mě počkat, Aničko,“ zašeptal a vyťukal na svém telefonu číslo sanitky.
