Určitě mi rozumějí, ale odejít nechtějí. Sedí tady už několik hodin a čekají. Je vidět, že nejsou zvyklí na takové teplo. Unaveně polehávají na betonové ploše, všichni se do stínu pod stříšku nevejdou. Pchá, měli by tu být v létě, to jsou teprve hice.
„Říkám vám, že do Izraele od dnešní desáté hodiny nemůže žádný cizinec. Navíc jste říkali, že jste byli před deseti dny v Betlémě? Ale to je hlavní zdroj nákazy toho nového viru. Jděte pryč! Do Izraele vás prostě nepustíme… ne, ani na záchod. Běžte si ke kolegům do Jordánska... A všichni ať mají nasazené roušky.“
Ten tlustý učitel už mě štve. Amík. Machruje se svou angličtinou a telefonem. Že má známý a konexe. Černý brýle, kolem hlavy šátek, co si koupil v Jordánsku u Arabáčů. Pchá, jestli prej může mluvit s nadřízeným. Jenže Ari tu dnes není, na povel to tady mám jen já. Vždycky vyžeru ty největší průsery. Klasika.
„V kolik jste říkali, že vám to letí? Já vím, že je to jen kousek odtud na letiště. Ale mám své rozkazy. Rozumím, že na vás za plotem čeká autobus, ale já si nemůžu dělat, co chci. Žádný cizinec do Izraele. Já za to nemůžu, že máte s sebou nemocné. Tady na to nejsme zařízený. Epilepsie? No, zkusíme vám donést alespoň nějakou vodu a sušenky. Ne, žádný můj nadřízený tu dnes není a nikdo z ministerstva mi ještě nevolal. Opravdu ne. Ten zákaz se vztahuje na celý Izrael. To jsem si nevymyslel já. Žádný cizinec do Izraele.“
Ještě ráno to vypadalo na rutinní službu. Pohoda a klídek na našem malém přechodu. Jenže v devět přišel ten rozkaz a o pár hodin později se zjevil tenhle pitomej školní zájezd. Letadlo jim stejně za hodinu odletí a jsem zvědavej, co tu s nima budem potom dělat. Nocovat tu nebudou, o to se postarám. Ari bude koukat.
„Ano, slyším, ano… ano… cože mohu? Vpustit? Ale ranní rozkaz zněl… Dobře, rozumím… rozumím, pane plukovníku… Tak to bylo ministerstvo. Vyberte prosím všechny pasy a víza od studentů. Ano, od učitelů taky. Vypadá to, že vám někdo nahoře skutečně udělil výjimku a zbavíme se vás. Dovezeme vás přímo k letadlu a poletíte domů.“
