Jen na kratičkou chvíli nás omráčí hluk a teplo. Ale už je tu mladé děvče ve stejnokroji servírky, ujímá se nás a provede nás zaplněnou restaurací k zarezervovanému stolu. Odkládáme šály a kabáty. Usedáme, každý na něco jiného: někdo na měkké polstrované křeslo, na rozvrzanou školní židli, nebo na poměrně nepohodlné sklápěcí sedačky z místního zrušeného kina. Majitel je asi vtipálek.
Tak, jak je rozmanité posezení, jsou různí i návštěvníci restaurace. Rozhlížíme se. U stolků a stolů vidíme skupinky povykujících cizinců; mlčící mladé páry na líbánkách v zimní Praze; dvě studentky si tu udělaly studovnu a s knihami, sešity a notebooky drtí anatomii.
Je tu útulné přítmí. Dotýkám se stolu a přemýšlím, jestli je z plastu nebo silně nalakovaného dřeva.
Než na to přijdu, přinesou mi silný zázvorový čaj s medem a citrónem, jak to mám rád. Voní a chutná krásně.
Jo, tady budem dlouho.
