Chudý a bohatý táta - napsal Oldřich Šubrt

Táta odešel náhle před osmi měsíci, a tak jsem se stal nejstarším v řadě, jsem nyní na řadě.
Odešel, tak jako těch 88 let žil, neočekávaně, podle svého, ve chvíli, kdy už mu docházely psychické i fyzické síly. Šel na poštu a už se nevrátil – masivní embolie plic, sanita přijela do 4 minut, konstatovala smrt. 

Syn vždycky přemýšlí, co mu dala krev a příklad (tedy geny a výchova). Zajímaly Tě vždy Tvé myšlenky, Tvé sny, tvé vize. Přišel jsi domů a povídal sis, naslouchal, ale slyšel jsi jen to, co jsi chtěl, co zapadalo do Tvého myšlenkového schématu. Vlastně jsme Tě neznali ale znali jsme Tvé představy. Chtěl jsi tvořit úžasné věci bez toho jaké to bylo riziko, jaké to mohlo mít následky, jestli to bylo výhodné pro Tebe a Tvoje okolí. Vyrostl jsi na vesnici na statku, vystudoval jsi zemědělství a už tehdy s vidinou pokroku to byla mechanizační fakulta. Nastoupil do zemědělského výzkumáku a hned jsi byl činorodý. Vybudoval jsi tam sotva třicetiletý první odbornou zemědělskou knihovnu. 

Potom Novotný vyzval do výroby. A Ty sis řekl: "V praxi mohu najít zajímavé cesty pokroku..." a nastoupil jsi jako první vysokoškolák do zemědělského družstva u Prahy a záhy ses stal jeho předsedou.

Moje vzpomínky jsou útržkovité. 

Chtěl si poznávat. Hned, jak to bylo trochu možné, jsi v polovině 60. let vyjel na Západ a hledal, co je nového, co bychom mohli u nás využít. 

Okolo Prahy se za letištěm táhnou dlouhé lány sadů višní, jablek a meruněk dovezených z Francie, mezi nimi velké haly, dnes už omšelé, ale již 60 let plněné dusíkovou atmosférou zabraňující hnilobě ovoce. 

Když se lidé stahovali za lepší prací do Prahy, hned jsi začal budovat bytové domy pro mladé rodiny zaměstnanců zemědělského družstva. To, že od roku 1969 Ti dokonce zakázali vstup do několika vesnic v okolí Prahy a byl jsi dlouhodobě diskriminován, nebylo ani tak z odporu proti sovětské okupaci. Způsobil to Tvůj strach o nové zdravé plemeno dánských krav. Sám jsi přeci pomáhal hnát to stádo z nádraží rok před tím. A tak jsi vyhnal sovětského generála z kravína, když ho chtěl využít pro své vojáky jako umývárnu. 

Péče o modernizaci Ti zničila kariéru.
Potom jako pomocný úředník jsi chtěl aspoň trochu pokračovat - znovu organizovat družstevní výstavbu pro zemědělce. Snaha o získání vody pro pozemky z nepovoleného vrtu Tě odsunula na dva roky do vězení. 

A pak přišla změna, svoboda. Znovu po 20 letech. Vrhl ses do ní!

Horoměřický chléb, pečený podle starých receptur a z nejkvalitnějších surovin, se stal synonymem kvality základních potravin. Pekárna prosperovala a rostla... ale to už Tě nezajímalo. 

Co udělat dokonalý zemědělský podnik v obilnici Evropy? 

Hurá na Ukrajinu! 

Pronájem pozemků, nákup kvalitních hnojiv, dodávka moderních kombajnů. 

Sám si jeden kombajn celou tisíci kilometrovou cestu řídil v čele kolony několika desítek strojů.

Postavil jsi hotel, ubytovny a cílil dál a dál. 

A zase Tě zajímaly myšlenky, ideje, sny až Ti místní všechno ukradli a vyhnali Tě s desítkami miliónů dluhů. 

Chtěl jsou to zachránit, prodal jsi pekárnu, dům, byt, nezajímala Tě rizika, úplný krach do, kterého se ženeš, ani se ještě nerozběhly exekuce, už jsi myslel, kde je cesta – nové zdroje energie, malé vesnické energoprojekty, již před 15 lety jsi tvořil plány bio palivových elektráren a výtopen pro malé obce.

Jezdil jsi navštěvovat vývojová střediska vysokých škol a k tomu jsi se stával bezdomovcem, nakonec opravdu... Obstavený důchod až do smrti, adresa na místním úřadě a nakonec maringotka. 

Dlouho trvalo, než jsme Tě dotlačili k malému bytu v severních Čechách.

A pořád jsi zařizoval, co Ti přišlo potřebné. A nikoliv to, co Ti mohlo něco vydělat nebo co přesně chtělo Tvé okolí. 

Ne, Ty jsi si dělal, co jsi chtěly Tvé sny. 

Pro vnoučata zařídit jízdy starými vlaky, pro přátele zařídit v Praze ty správné lékařské kapacity. 

Stále jsi neúnavně sledoval, co je nového v lokální energetice, a hledal další nové neprošlapané cesty, v poslední době zavedení rybníkářství na Ukrajině a v Polsku… 

Štvalo mne, že jsi tak aktivní a nakonec bezdomovec, ale rozumím - štěstí není cíl, ale cesta.