Zhruba třetinu osazenstva rehabilitační léčebny tvoří příhodáři.
Každý z nich zažil nepěknou příhodu. Každý jinde, každý jinak, ale důsledek jejich příhod byl zásadní. Mluvím o mozkových příhodách. Ti, kteří si ji zažili s fatálním průběhem, tady nejsou, ti ostatní – no, jak kdo. Většina se rovněž sune hlemýždím tempem v invalidních vozících, ale jsou i tací, které jejich příhoda jen tak pohladila. Chodí, mluví a na některých byste ani nepoznali, že se s ní setkali. S mrtvicí. Jedním z mých spolubydlících je rocker Ivan Mašek, příhodář. Na krku čtyřicítka, takže mlaďoch s příhodou. Vracel se z koncertu domů, futrál s kytarou místo batohu, bylo takhle nad ránem, ještě tma, když to s ním seklo. Sesul se do škarpy, trvalo dlouho, než ho našli. Nejvíc to odnesla ruka. Pravá paže mu jen vyrovnává postoj, ale neudělá s ní nic. Vlastně něco ano. Na desce stolu ji používá jako závaží. A noha – Ivanova chůze evokuje výrobce zlata Joffreye de Peyrac. Hlavu má ale v rychtyku a tak se zamiloval, jako ten filmový čaroděj, do krásné Angeliky.
Není tu poprvé; už vloni se zabouchl do jedné z rehabilitačních sester. Neřekl jí to, jen toužebně vzdychal a platonicky trpěl. Zato letos se rozhodl sebrat odvahu a vyznat se jí. Tyhle informace jsem z něj vytáhl v jedné slabé chvíli. Byl naměkko, tak jaro v rozpuku, rozumíte… Měl povídavou a já byl ochotný naslouchat.
„Ale ty jsi ženatý, ne?“ ptám se.
„Nejsu ženatý. Byl jsem, ale už dávno nejsu. Jo, s jednou jedibabou žiju, to jo, ale ta, kdyby mě neoprala a sem tam něco neuvařila, tak ju dávno vykopnu, kdyby bylo kam. Ale není. Ona ví, že mám invalidní důchod, a prachy na bezmoc ze sociálky. Všechno shrábne za to, že se o mě stará. Su zlatý důl. Stará se minimálně a sebere mně všecko, ani na ty blbý cigára nemám, no věřil bys tomu?!“
„Ale to jsou přece tvoje peníze! Ty máš rozhodovat, komu je dáš, aby se o tebe postaral.“
„Já vím, ale je to složité, znáš to… Já na to nemám sílu, toto řešit, chodit po úřadech. Ona je generál, jak se říká, semetrika. Já, když su na ňu nasranej, což je skoro furt, tak se seberu a du ven. Chodím a přemýšlím si. To mě uklidní. A když mám cigára, tak je mi nakonec aj fajn. Ale jenom se vrátím dom, už mám nervy zase na pochodu. Kdybych nebyl mrzák, šak já bych jí ukázal! Třeba, abys věděl, jak to u nás chodí: chcu, aby udělala na oběd francouzské brambory. A co myslíš? Přinese je ze sklepa, hodí mi k nohám škrabku na brambory a řekne: „Chceš zapékačky? Chceš. Tak si je oškrab!“ Rozumíš, oškrab! Já, s tím pahýlem…“
„Ale nakonec je sama oškrábe, ne? Přece ví, že jednou rukou je neoškrábeš.“
„Ví. Právě proto mně tyto naschvály furt dělá. Řekne, že na takovou babravou prácu nemá čas, že když mám hlad, mám si ohřát sáčkovou gulášovou polívku ze včerejška s chlebem. Ten mně ukrojí. A sama má tolik práce, že čumí na televizu a kouří. “
„Ivane, já si myslím, že kdybys opravdu chtěl a šel cíleně za tím, tak to ke svému dobru dotáhneš do lepšího konce. Čí je barák, kde bydlíte?“
„Můj.“
„Tak vidíš. Svoji nejste, ona by neměla, vlastně nemá, žádný nárok. A když říkáš, že je s tebou jen kvůli tvým prachům… Má tě vůbec ráda?“
„Hovno! Moje peníze má ráda. Fakt! Aj o pár kaček na cigára musím žebrat.“
„No to musíš sám vědět, jak s takovým stavem věcí něco udělat. Já bych teda udělal. Než se trápit?!“
„Šak já se netrápím. Já sem se tady zamiloval. Já tady mám svoju lásku. Víš, která to je?“
„To nevím. Jak bych to mohl vědět? Ukážeš mi ji, jo? Hlavně, aby ona to věděla a opětovala. Už jsi jí něco naznačil, nebo rovnou řekl?“
„Jenom naznačil. Ona je vdaná, tak se ošívá.“
„Která to je?“
„Dole, tam jak je košíkárna, jak jsou cvičebny, tak tam má svůj rajón.“
„Ale dole jich maká hodně. Jak ji poznám?“
„Ona je úplně boží, chápeš? Krásná, asi pětatřicet let, vlasy jak anděl, trochu zrz, trochu blond. Aj pár pih uvidíš na sluníčku. A když se směje, je nejhezčí. Má veselé oči. To neumí každá.“
„Co neumí každá?“
„Smát se očima. Má v nich jiskru. Takovou, co zapaluje. Celý jsem se rozklepal, srdce v krku. A jak chodí! Úplně tušíš pružiny, co má v těle, jak každý krok, každý pohyb jí ladí. Jak akordy na kytaře… Jarka se menuje a já sem ju miloval tajně už vloni. Myslíš, že bych jí měl napsat dopis?“
„Tož můžeš, co bys nemohl. A to ti nevadí, že je vdaná? To by ses hrnul nejspíš do dalšího zklamání. Jestli je na tebe hodná, tak to oni mají asi v popisu práce, ale pouštět si pacienty k tělu, nevím, to asi ne. Ty vole, Ivane, já si myslím, že narazíš.“
„Já vím, že je nešťastná, že je na tom s tym svým chlapem stejně, jak su já doma. To jsem tak nějak pochopil z toho, jak si spolu povídáme. Ona se mnou cvičí. Teda cvičí tak i tak, rozumíš. Rehabilitačně i se srdcem. Ale když jsme mluvili o soukromí, tak vždycky jiskra zhasne. Posmutní. Tak si myslím, že je nešťastná. Já jí napíšu. A ty bys mně mohl složit, jestli tě můžu poprosit, nějakou milostnou báseň. To já neumím a vím už, že ty jo, co?“
„Ivane, teď jsi tak pěkně mluvil o tom, jak na tebe působí, tak si myslím, že bys nějakou básničku pro ni zvládl snadno aj sám. Stačí, abys, co si zrovna myslíš, hodil na papír a do veršů. Když jsi hrál v kapele na kytaru a určitě taky skládal, tak to dáš, ne?“
„Kdybych jí měl složit melodiju, tak to bych rád, to bych asi zvládl. Ale texty ne. Mně to nikdy nešlo. Tak složíš? Prosím!“
„Složím, není problém, ale mám pocit, že si zahráváš a budeš ještě víc zklamaný,“ polemizoval jsem.
Psát milostnou poezii, když člověk sám v tom není až po uši, nevím jak komu, ale mně nejde. Proto jsem zalovil v paměti a vydoloval pár veršů, které jsem kdysi pod vlivem zamilovanosti, Jaroslava Seiferta a jeho Jarního ronda, napsal. Do večeře jsem upravený text sonetu Ivanovi předal. Byl úplně nadšený. Prý jestli tohle nezabere, tak už nic.
„Přepiš to, Ivane, ať je básnička tvojí rukou.“
Do přepisování se hned pustil:
Máš vlasy z čarodějných trav,
lehounce voní tak a mysl matou,
tu moji, a to již od výprav…
Ne, že bych mu ji, nebo kteroukoliv jinou z léčebny nepřál, ale jeho šance se mi jevily velice, velice slabé. Ona vdaná, on s tím postižením… I když zázraky se dějí…
Druhý den po obědě šel Ivan se mnou k automatu na kafe. Sotva jsme upili z kelímků, Jarka procházela kolem. Otočila hlavu našim směrem, plaše se usmála a Ivan celý pookřál.
„To je ona. Tak co jí říkáš?“ Netušil jsem, že je celou dobu řeč zrovna o téhle. Fakt kočka.
„Máš vkus, ale jak jsem ti říkal, dej si bacha. Už jsi jí tu básničku dal?“
„Dal. Hned ráno. Říkala, že ještě nikdy nic tak krásného od nikoho napsané nedostala. Celá byla to… zjihlá. Za chvilku máme spolu ještě cvičení. Tam se to zlomí.“
„Neříkej hop, ještě jsi nepřeskočil. Že se jí líbí básnička, ještě nic neznamená.“
Už ten samý večer měl zřejmě Ivan celkem jasno. Její úsměvy, naslouchání, to je jen soucit a troška sympatie, ale láska, rozvod? To ne. Řekla mu to nejspíš dost důrazně, dovtípil jsem se, neboť Ivan po celý zbytek odpoledne zapškle nemluvil. Ani na večeři nešel. Večer pak stál jako zmoklá slepice na mostním koridoru z budovy do parku a smutným pohledem čučel do blba. Nekouřil, neměl co, a fakt mně ho bylo líto. Rád bych, ale jsou situace, kdy zřejmě nelze pomoct…
Díval jsem se na něj skrz prosklené dveře a rozmýšlel, zda k němu jít nebo jej v tom utápění nechat. Náhle se zpoza keřů lemujících cestu parkem vynořila Jarka. Přišla k Ivanovi, chvíli mu hleděla do očí, pak sáhla do kapsy a vytáhla krabičku cigaret. Dvě vysunula, vložila mezi rty, zapálila a jednu přesunula Ivanovi do úst. Krabičku mu rychlým pohybem strčila do kapsy větrovky. Dívali se chvíli na sebe, chvíli do parku, Ivanova zdravá ruka se chytila Jarčiny. Došlo mi, že má doporučení neměla na vývoj situace vliv. Nevím, zda něco končí nebo začíná. Nejspíš obojí. Ty jsi taková citlivka, takový vůl, říkám si za sklem, dojatý jak na konci romantického filmu. Ještě že s sebou vozím papírové kapesníčky. Otočil jsem vozík, utřel slzu a odjel. Nerad dělám třetího…
A pak, že vozíčkář nic zajímavého nezažije. Až zase budu potřebovat dát ten můj trvale pochroumaný skelet do lepšího stavu, zažádám o repete. Mohl bych znovu vést příjemné hovory s Radovanem, který už tou dobou bude dávno umět, co teď neumí. Taky bych se mohl potkat s Ivanem, který by si kupoval svoje cigára za svoje. Ze všeho nejvíc však asi potkám úplně nové lidské příběhy.
