Ďáblův advokát - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Foto: Pinterest

Ďáblův advokát I 😈
První setkání

Blíží se večer. Spíš noc, dalo by se říct. Setmělo se už dávno, protože za okny je listopad. Vlastně je ta nejhlubší noc. Uvnitř určitě. 

Mám za sebou další obyčejný „normální“ den. Ještě pořád jsem ve své kanceláři. Nemám kam spěchat. Doma na mě kromě koček nikdo nečeká. A dnes večer není ani jóga, ani meditace, komunikační výcvik nebo kurz psaní. Dokonce ani kafe s kámoškou. Dneska mám volný večer, tak co s ním. Dívám se na sebe do zrcadla a přemýšlím, jak sundám ten celodenní úsměv, ze kterého mám takovou křeč, že večer už ne a ne povolit.
Zazvoní zvonek. Ze zvyku kouknu na hodiny: „Pane bože, je skoro osm. Koho sem čerti nesou.“ Ještě že mám pořád na ksichtě tu křeč, co se jí říká „profesionální úsměv“,“ jinak bych snad tomu za dveřmi jednu vlepila. Už fakt nemám na nikoho náladu. Zhluboka se nadechnu, zavřu oči a nahodím výraz „to je ale překvapení, ráda vás vidím“. Zvonek zadrnčí znovu. 

„Se neposer,“ skočí mi tam první myšlenka a trochu pokazí můj pracně vytvořený stav „zenové laskavosti“. Zprudka otevřu dveře … a nikdo za nimi není. Vyjdu na chodbu. Nikde nikdo. Znejistím. Buď jsem blázen, nebo si ze mě někdo utahuje. Zakroutím hlavou a vracím se zpátky.
Vnímám, že jsem k smrti unavená, dneska už toho bylo dost. Potřebuju jet domů, naložit se do vany, pustit si film, dát si dvě deci vína a hlavně spát. Ze zvyku projdu všechny místnosti, stáhnu rolety, zhasnu světla, vezmu si kabelku a klíče a chystám se k odchodu. Najednou na chodbě zpozoruji slabé světlo. Leknu se. V mé kanceláři někdo rozsvítil. Pak zase zapnu mozek.
„Uklidni se,“ říká mi, „asi jsi zapomněla zhasnout lampičku u stolu.“
„Jo,jo, máš pravdu,“ přitakávám mu, „to přece dělám pořád.“
Už naprosto klidná otevírám dveře a vykřiknu. V kanceláři opravdu někdo je. Za mým pracovním stolem sedí chlap. A ne ledajaký.
Zavřu oči a v duchu si jako mantru několikrát opakuju větu: „Nikdo tam není a ty jsi vážně přepracovaná.“
Znovu je otevřu. Je to se mnou horší, než jsem si myslela. Sedí tam pořád, pobaveně se na mě dívá a čeká. „Nejste tady,“ řeknu nahlas. Dojdu až ke stolu a ucítím závan pánské kolínské. Vstane a podává mi ruku.
„Ok, jsem magor, ale alespoň mám zdvořilé představy,“ natáhnu tu svoji k pozdravu. Stiskne mi ji a pak všechno zmizí.
Když se proberu, sedí vedle mě na pohovce a drží mě za zápěstí. „Už je vám lépe?“ ptá se trochu starostlivě. „Tohle se mi bohužel stává často. Vlastně pokaždé, když dostanu na starost ženu,“ zamyslí se nahlas.
„Na starost, jak na starost,“ vykřiknu. „Vy tu vůbec nejste. A já, já už jsem totální magor. Nejen že vás vidím, mluvím s vámi, cítím vaši kolínskou, ale já se vás i dotýkám.“
Znovu ho chytím za ruku a zmáčknu ji. Pak vstanu, jdu ke stolu a ze šuplíku něco vytáhnu. Podívám se směrem k pohovce. Pořád tam sedí. Postavím se před něj: „Natáhněte ruku. Dlaní nahoru.“
Chvíli si mě prohlíží a pak to udělá. Než stačí cokoliv říct, píchnu ho jehlou. Objeví se kapka krve a on vykřikne. Znejistím a konečně se ho unaveně zeptám: „Kdo, proboha jste a co tady děláte.“
Usměje se. V tu chvíli vypadá naprosto neodolatelně. Přesně takhle jsem si ho vždycky představovala. Stáhne mě vedle sebe na pohovku, nakloní se ke mně, dá mi vlasy za ucho, aby mi lépe viděl do tváře, a řekne: „Boha bych z toho vynechal, drahá. Jsem ďáblův advokát. Váš ďáblův advokát. Celý život jste moc vytěsňovala. A šéfovi se to nelíbí. Má obavy, že kdybyste skončila u nás, mohl by s vámi vybuchnout kotel. A to fakt nikdo nechce. Šéf ze všeho nejmíň. Víte, jen mezi námi, podezírám ho, že tak trochu bojí žen. Zvlášť takových jako jste vy. Co dokážou úplně všechno potlačit, zvládnout a přeprat. No nic. Radši se o něm nebudeme bavit. Má uši všude.“
Pohodlně se opře a řekne: „Dal bych si kávu. Cesta byla dlouhá a my máme před sebou spoustu práce. Můžeme začít třeba se vztekem, co říkáte?“ Znovu ke mně vyšle svůj neodolatelný úsměv.
Dívám se mu do očí a přikývnu. V mé kanceláři sedí zhmotněný vnitřní hlas mého ega, vypadá jako Al Pacino a chce vidět můj vztek.

Foto: Pinterest

Ďáblův advokát II 😈
Jóga Nidra
Další podzimní odpoledne, kdy se den tváří, že je noc. Jsem unavená. Potřebuju restart. Vyndám jógovou podložku, pustím svoji oblíbenou meditaci jóga nidra, pohodlně si lehnu a zavřu oči. Netrvá dlouho a jsem v jiném světě. Můj dech se zpomaluje a tělo se propadá někam hluboko. Za chvíli mám pocit, že žádné nemám. Najednou si uvědomuji, že v místnosti nejsem sama. Otevřu oči.
Je tu zase. Pohodlně se usadil v rohu pohovky a zamyšleně mě pozoruje: „Víte, drahá, potřebujete se víc uvolnit. Moc se kontrolujete. To s tím vztekem minule bylo poněkud fiasko. Promiňte mi ten výraz, ale to, co jste mi předvedla, bylo jen takové potlačované dámské pšouknutí. Vztek je úžasná emoce, silná, ryzí, opravdová. Lidé se ho někdy bojí. Zdráhají se ho projevit naplno. Přitom je v něm tolik vášně. A vztek je cesta k uvolnění, k blaženosti. Nepřipomíná vám to něco?“
Po zamyšlení není ani památky, teď se provokativně usmívá. Nechápu, proč musí být tak neodolatelně sexy. Vždycky, když nasadí svůj úsměv a podívá se těma rentgenovýma očima, který ví, mám husí kůži po celém těle. Když pak ještě promluví sametovým, lehce zastřeným hlasem, mám v hlavě rychle prázdno. Podlamujou se mi z něj kolena. Moc dobře to ví. Začínám být podrážděná a on se dobře baví.
Než stihnu cokoliv říct nebo udělat, přitáhne mě k sobě, začne mi masírovat hlavu a přitom potichu šeptá: „Uvolnění, drahá, potřebujete spoustu uvolnění. Přiznejme si to na rovinu, ty emoce vám vážně nejdou. Jste chytrá ženská, ale co se týče prožívání emocí, tam tedy máte opravdu spoustu slepých míst.“
Vnímám příjemnou vůni kolínské, hladivé dotyky jeho rukou a znovu se propadám někam hluboko.
Nakloní se ke mně a zašeptá mi do ucha: „Víte, nestává se mi to často, ale ve vašem případě přemýšlím, zda je opravdu nezbytné pokaždé dodržet profesionální etický kodex. Moc rád bych vás ošukal.“ Začnu se smát. Bůh ví proč, ale v takových situacích mi začne fungovat určitá část mozku, která má nutkání řešit technické detaily a praktické souvislosti. Napadá mě, zda sex s ním by byl incest nebo jen masturbace. Řeknu to nahlas a znovu vyprsknu smíchy.
Přestane mě masírovat: „Ženská, vy jste ještě horší případ, než jsem tušil.“
Směju se ještě víc a nedokážu přestat. Odněkud se mi totiž vynoří jedna dávno zapomenutá vzpomínka.
Nechápavě se na mě dívá: „Vážně nevím, co vám připadá tak zábavné.“
Baví mě, že jsem ho vyvedla z míry. Začínám si to užívat: „Ale, vzpomněla jsem si, jak mě jednou jeden muž chtěl navnadit k erotickým hrátkám sledováním porna s hlubokým orálem.“
Zaujme ho to: „A jak to dopadlo?“
Uculím se: „Když jsem začala rozebírat technické detaily, jakým způsobem se dotyčná dáma vypořádá s dávicím reflexem a zda se to dá natrénovat, nějak ho přešla chuť.“
Trochu rezignovaně prohlásí: „Ani se nedivím.“
Mrknu na něj: „Vypadá to, že i vás přešla chuť.“
Znovu se začnu smát. Teď se mi pro změnu vybaví scéna z filmu Dívka na koštěti s Helenou Růžičkovou. Ta čekala, že Kolumbus přijede lodí. Vodovodem. Já flirtuji se sexy zhmotněným vnitřním hlasem svého ega. Napadá mě, zda bych se tady neměla zavřít a zahodit kliku. Pak mi dojde, že by to k ničemu nebylo. Al Pacino se zcela jistě dokáže protáhnout klíčovou dírkou. A v té souvislosti se moje mysl roztomilým oslím můstkem překlopí k naprosto nepatřičným erotickým představám.
Vyruší mě jeho hlas: „Moc dobře vím, nač myslíte. A ne, není to incest. Jako ďáblův advokát o tom musím něco vědět.“
Otočím se k němu: „V tom případě, stáhněte rolety, drahý.“

Foto: Pinterest

Ďáblův advokát III 😈
Nedělní ráno
Probudím se a slastně se protáhnu v posteli. Je neděle, nic nemusím. Usměju se sama pro sebe. Tak to bych si mohla udělat příjemné ráno. Vyklouznu nahá z postele a vykřiknu: „Kruci, co tady děláte?“
Sedí v křesle v mé ložnici a prohlíží si mě: „Máte zajímavé sny, drahá. Baví mě je sledovat.“
Na chvíli se odmlčí a pak dodá: „Vypadáte dobře.“
Polknu, ale nenechám se vyvést z míry: „Já vím.“
Natáhnu ruku pro župan a neodolám, abych se na něj provokativně neotočila: „Předpokládám, že mi nechcete dělat společnost ve sprše. Mám ji ráda horkou. Možná byste riskoval infarkt. I když … jste jen moje představa, takže byste se pravděpodobně spíš rozpustil a zmizel.“
Pokrčí rameny: „Na tom něco je. Počkám na vás tady. Máme před sebou ještě nějakou práci.“
„Jak jinak,“ utrousím cestou do sprchy. Připadám si vážně jako blázen. Můj ďáblův advokát, vnitřní pokušitelský hlas mého ega, který vypadá jako Al Pacino a měl by mě svádět k hříšným myšlenkám, pro mě má práci. Asi jsem vážně ztracený případ.
Stojím ve sprše, po těle mi kloužou horké proudy vody a najednou je mi podivně smutno. Přistihnu se, že myslím na muže, který už v mém životě není. Občas na něj doma ve vzpomínkách narazím. Napadne mě, že jsem neměla porušit své zásady a scházet se s ním ve svém bytě. Kousnu se do rtu a snažím se přesměrovat svou mysl jinam. Voda mi pomůže. Stejně jako já i můj bojler má omezenou kapacitu. Chvíli ještě teče vlažná, potom už jen studená a donutí mě ze sprchy vylézt.
Doufám, že Al Pacina přestane bavit na mě čekat a bude pryč. Ale je vytrvalý. Stále sedí na stejném místě.
„No dobře, chce si hrát, tak jo“, natáhnu se přes něj pro kartáč na vlasy, který leží na toaletním stolku vedle křesla. Chytí mě za zápěstí: „Rozčešu vám vlasy.“
Chci odmítnout, ale neodolám. Miluju rozčesávání vlasů. Kdysi mi je česala babička a vyprávěla mi přitom pohádku o Josefovi a Marii. Taky to rádi dělali mí malí synové. Bůh ví, proč je rozčesávání mých vlasů fascinovalo. Ale to už je všechno dávno. Teď mi vlasy češe jen kadeřnice.
Mlčky mu podám kartáč, posadím se na zem a pohodlně se o něj opřu. Začne mi pomalu a nezvykle jemně rozčesávat vlasy. Zavřu oči a nechávám se zabalit do neočekávané lázně něhy. Aniž bych to chtěla, vnímám, jak měknu a vlhnu. Zmocní se mě panika. Přece nebudu plakat. Ne před ním. Ale nedá se to zastavit. Vláha v očích se proměňuje na slzy. Snažím se je zadržet, ale marně. Derou se ven se silou, která mě přemůže. Podlehnu tomu přívalu. Tečou mi po tvářích. Vodopády slz. Povodeň, která se nechce zastavit. Vyplavuje odněkud z hloubi všechno, co jsem neoplakala. Včetně vzpomínek na posledního muže v mém životě.
Rozčesává mi vlasy, hladí mě po tváři a tiše šeptá: „Jen plačte, pláč je dobrý. Dovolte si ho.“
Trvá to snad celou věčnost. Když konečně pustím poslední slanou kapku, zhluboka se nadechnu a otočím se k němu: „Jste si jistý, že jste ďáblův advokát a ne můj anděl strážný?“
Mám trochu vzdorovitý výraz a očekávám obvyklý sarkasmus. Místo toho mě jemně chytí za bradu a laskavě se mi podívá do očí: „Moje milá, budu vším, čím mě vy chcete mít. Jsem přece váš hlas. Jsem na vaší straně.“
Prstem, který je ještě slaný od mých slz, pak pohladí mé rty a zašeptá mi provokativně do ucha: „Zase se uvidíme, máme před sebou ještě dlouhou cestu, má drahá.“
A najednou je pryč.

Foto: Pinterest

Ďáblův advokát IV 😈
Rozcuchaná víla

Je pozdní odpoledne, ale venku je už zase tma jako v noci. Je to zvláštní. Jakmile se překlenou Dušičky, jakoby tma nebyla jen delší ale i rychlejší. A já si připadám jak rozcuchaná víla z pohádky o Křemílkovi a Vochomůrkovi. Neučesaná nesmí tančit Měsíčku. Musí mít všechny vlásky pěkně za ouško. Na neučesanou vílu vyběhne z lesa tma a ona v ní zabloudí.
Taky bloudím ve tmě. Už delší dobu si připadám ztracená. A dnes víc než kdy jindy. Není to tak dávno, kdy jsem si ustřihla své dlouhé vlasy. Možná jsem chtěla být někým, kým nejsem. Možná jsem se s nimi chtěla cítit jako víla. Jenže já nejsem víla. Bludička možná. Divoženka to spíš. Teď si stále častěji připadám jako čarodějnice. Ne čarodějka. To je jen neškodný odvar zabalený do lákavého obalu. Čarodějnice, která mluví se saní. Ale právě teď se cítím jako malá rozcuchaná víla a moje saň se na mě dívá rudýma očima s lehce posměšným výrazem: „Ty a čarodějnice? Ale kdepak. Ty jsi jen malá holka, co se bojí ukázat Měsíčku neučesaná.“ A pak ještě pohrdavě odfrkne obláček kouře: „Co to máš s sebou za manekýna? To je tvůj kadeřník?“
Ani se nemusím rozhlížet. Ozve se poněkud dotčeně sám: „No dovolte. Já nejsem žádný kadeřník. Jsem advokát.“ Odkašle si a dodá: „Ďáblův advokát.“
Saň práskne ocasem: „Jo ták. Pán je přes paragrafy. A kdo jí tady nedávno česal vlasy. Div se u toho neroztek. Ha.“ Natáhne krk a vypustí Al Pacinovi obláček kouře přímo do obličeje. Ten se rozkašle.
Ustoupím o krok a nevěřím vlastním očím. Moje vnitřní hlasy se tady dohadují mezi sebou. Zhluboka se nadechnu, abych jim ukázala, kde je jejich místo. Než to stihnu udělat, oba se ke mně otočí a unisono pronesou: „Ty mlč, rozcuchaná vílo. Ty tady nikoho nezajímáš.“
Polknu a chce se mi brečet. To není fér. Chci, aby mě někdo objal, ukonejšil a ty dva poslal pryč. Ale najednou mi to dojde. Já je můžu poslat pryč. Kruci, je to moje saň a můj advokát. Musí dělat, co chci já. Ne naopak. Dostanu strašný vztek. Kdyby můj pohled zabíjel, jsou oba mrtví. Začnu křičet. Tolik sprostých slov jsem nikdy nikomu neřekla. Když už mě žádné nenapadá, tiše a velmi pomalu řeknu: „Vy dva, zmizte mi z očí.“ Saň vypustí další obláček dýmu a Al Pacino se pokusí o odpor: „Váš tón se mi nelíbí, drahá.“
„Ach tak, pánovi se nelíbí můj tón,“ chytím ho za kravatu a přitáhnu k sobě, abych mu viděla zblízka do očí. „Ale víte co? Drahá sere na to, co se pánovi líbí. Drahou zajímá, co chce ona. A drahá právě teď chce, abyste vy dva odtud vypadli.“
Pustím ho a podívám se na saň. Spokojeně utrousí: „Tak vztek bychom měli. Dobrá práce, kolego.“
Než se stačím nadechnout, jsou fuč.

Ďáblův advokát V
Lili

Pondělí není můj oblíbený den. Ale tentokrát jsem za něj ráda. Za to, že skončil víkend s rodinou. To je vždy náročné. Všechno, co jsem vytěsnila a na čem tak intenzivně pracuju, abych to zasadila do rámce nových zkušeností, tam bolestně vyplouvá na povrch. Jsem vyčerpaná. Potřebovala bych další víkend jen pro sebe. A místo toho je pondělí.
V kanceláři je ticho. Máme takové pomalejší pondělní rozjezdy. Automaticky zamířím do kuchyňky pro kávu. Překvapí mě, že kávovar už je zapnutý. Že bych dnes nebyla první? Nebo ho někdo zapomněl v pátek vypnout?
Ne, nejsem první. V mé kanceláři sedí žena. Na můj vkus dost neobvykle oblečená. Popíjí kávu.
Jak se dostala dovnitř? Uvědomuju si, že jsem odemykala. Měla bych být první. Zvedne hlavu, podívá se mi do očí a já začnu mít nepříjemné tušení. S převahou se usměje jako by mi četla myšlenky.
S jistou rezignací v hlase se zeptám: „Kdo jste?“
Vyndá z kabelky krabičku cigaret a chce si zapálit: „Lili.“
„Těší mě,“ podávám jí ze zdvořilosti ruku. Tváří se, že ji nevidí, a tak důrazně pronesu: „Tady se nekouří.“
Znovu se usměje a škrtne zapalovačem. Nakloním se k ní, vezmu jí cigaretu z ruky a pomalu říkám: „Myslím to vážně.“
„Ach, tak vážně,“ odtuší, přehodí si nohu přes nohu a rozparek její černé sukně odhalí červený podvazek. Trochu posměšně se na mě dívá.
Mám toho dost. Je mi jasné, že není skutečná. Že je jen další z mých vnitřních hlasů. Už mě ty jejich hry unavují. Advokát, saň, Lili. Nechci je slyšet a už vůbec ne vidět. Chci, aby mi zmizely ze života. Všechny ty hlasy. Chci, aby všechno bylo jako kdysi, když jsem o nich ještě nic nevěděla.
„Nic nebude jako kdysi. Smiř se s tím,“ pronese nekompromisně.
„Nelez mi do hlavy,“ vyštěknu na ni.
Rozesměje se: „Nelezu, já tam totiž bydlím.“ „Nemohla bys jít bydlet někam jinam?“ do hlasu se mi vloudí prosebný tón.
„To bych tedy nemohla,“ práskne její hlas jako bič. „Jsem tam doma. Jsem tvoje Lili. Nikam nepůjdu.“
Rezignuju. Nemám sílu se s ní dohadovat: „Co chceš?“
Znovu přehodí nohu přes nohu a nakloní se ke mně: „To je dost, že jsi mě vzala na vědomí. S tím manekýnem se bavíš pořád a na mě kašleš.“
Pohrdavě utrousí: „Je to jen kecal. Nemá žádný koule. Schovává se přede mnou, kde může. Kecy, kecy a skutek utek.“
Pak se zlomyslně rozesměje: „Saň měla pravdu. Kadeřník, je to, ne ďáblův advokát. Dala bych si panáka,“ pronese.
„Je pondělí ráno. Brzy ráno,“ snažím se být zdvořilá, ale důrazná.
„No a? Co to má společného s tím, že chci panáka? Jestli tady nemáš nic k pití, půjdeme ven,“ zvedne se.
„Nechápeš to. Je pondělí ráno, jsi v mé kanceláři a já mám docela dost práce,“ cedím slova skrze zuby a začínám být lehce hysterická. Teprve teď si ji pořádně prohlédnu. Je opravdu nepřehlédnutelná. Ne krásná, ale má v sobě něco, čím k sobě přitahuje pozornost. Všimne si, jak na ni zírám, přistoupí blíž a nakloní se ke mně. Ucítím vůni jejích vlasů. Je v ní cosi tak lákavého, že mě to nutí přivřít oči. Zašeptá mi do ucha: „Po čem doopravdy toužíš?“
Ta věta mě probere a odseknu jí: „Nehraj si na Lucifera a zmiz.“
„Když myslíš,“ pokrčí rameny. „Mohly jsme si užít trochu zábavy. Ale ty jsi děsný suchar. Nic s tebou není. Nedivím se, že jsi pořád sama. No nic, stejně zase přijdu. Nenechám tě přece na pospas tomu starému páprdovi, co umí zacházet leda tak s kartáčem na vlasy.“ Vyprsknu smíchy. Je vtipná, to se jí musí nechat. Ve dveřích se ještě otočí, mrkne na mě a nečekaně tiše za sebou zavře dveře.

Ďáblův advokát VI
Grace

Nebylo to dobré ráno. V poslední době, která z mého pohledu trvala už příliš dlouho, žádné nebylo dobré. Rána přicházela po nocích plných snů, ve kterých jsem žila to, nač jsem ve dne neměla sílu nebo na to ani nedokázala pomyslet. Spánek pro mě nebyl místem odpočinku, ale prostorem, ve kterém jsem bojovala se vším, co bylo skryto. Moje rána tak byla plná doznívajících emocí z bitev odehrávajících se v nevědomí. Nebyla to šťastná rána naplněná radostí z nového dne. Byla to rána plná emocí, které nechci žít. Dnes jsem se probudila s intenzivním pocitem smutku. Ještě jsem ani nestihla otevřít oči a už jsem vnímala, jak zamykám víčka, abych slzy, které se draly ven, udržela uvnitř. Smutek mě obalil jako kokon housenku motýla. Chtěla jsem si přetáhnout peřinu přes hlavu a zavřít se do stavu nebytí. Ignorovat den, simulovat noc a ponořit se do spánku, který přináší úlevu. Moc jsem to chtěla, ale zároveň jsem věděla, že nemůžu.
Tam venku je život a má svoje nároky. Povinnosti, účty, závazky. Občas se mezi ně vloudí i radost. Snažím se ji najít. Hodně se snažím. Protože bez radosti to nejde.
Dnes ráno jí ovšem ze sebe nedokážu vymáčknout ani trošku. Nedokážu najít žádný důvod k radosti. Jen ke smutku. Když konečně otevřu oči, uvědomuji si, že nejsem v pokoji sama. Sedí na kraji mojí postele a soucitně mě pozoruje.
„Pane bože, je tu další,“ rychle mi proběhne hlavou. Moje vnitřní hlasy už nechtějí existovat jen v mé hlavě. Chtějí ven.
Laskavě se usměje a odpoví na nevyřčenou otázku: „Jsem Grace.“ Zlehka mě pohladí po ruce. Vnímám, jak se mi do očí hrne další příval slz.
„Holčičko, moje,“ zašeptá a já se znovu rozpláču. Nic neříká a jen mě pozoruje. A pak mi podá kapesník: „Cítíš se lépe?“
Popotáhnu a přikývnu. Připadám si ztracená.
„Proč?“ reaguje na moji myšlenku otázkou.
„Mám pocit, že sem nepatřím. Někdy se cítím velmi osamělá,“ odpovídám jí v duchu.
„Připadá ti, že jsi na místě, kde pro tebe není, co potřebuješ?“ pátravě se na mě podívá.
„Asi ano,“ přikývnu.
Chápavě se na mě usměje: „Ano, já vím. Není jednoduché to vidět. Ve všech těch náročných životních situacích a složitých vztazích. Se všemi obavami a pochybnostmi, které máš. Není jednoduché cítit vděčnost. Za to všechno, co tě vede k tomu, aby sis uvědomila, kdo jsi. Až to pochopíš, už nebudeš potřebovat obavy, pochybnosti, strachy. Zbude jen důvěra a vděčnost. Všechno ostatní se postupně rozplyne. Ne tak, že by to zmizelo. Ale přestaneš to prožívat způsobem, kterým to prožíváš teď.“
Zoufale se na ni podívám: „Ale já nevím, kdo jsem, ani proč tu jsem.“
Nakloní hlavu a tiše řekne: „Ale víš. Jinak bych tu nebyla. Víš to. Jen se toho uvědomění ještě stále bojíš. Jsi dar existence. Stačí, když to přijmeš. A všechno se změní.“
Sklopím hlavu a pak nahlas vyslovím, co mě tíží: „Ale jak? Jak to mám udělat?“
Odpověď už nepřijde. Jsem sama. A přede mnou další den.