Svého vnuka vídám málo. Pět set kilometrů je pět set kilometrů. Mladí jsou zaměstnaní, malý je školák, a tak když ke mně s laskavým svolením své matky ochranitelky přijede v létě na pár prázdninových dnů, je to pokaždé jiné dítě. Ze špuntíka se pomalu stává malý mužský. Jen v jedné věci se vůbec nemění...
„Babí, babičko... no tak! Ještě chvilku.“ Hlava s otevřenými ústy, ale stále pevně zavřenýma očima mizí pod dekou. Kouknu s povzdechem na hodiny. Desátá odbila, a ten kluk ještě spí.
„Broučku, vstávej!“ zkouším to po dobrém. Nic. „Že tě z toho pelechu vytáhnu!“ přitvrzuji. Nic. „Tak teda dobře. Zůstaň, kde jsi. Já do toho lesa půjdu sama.“
„Babí, to né...“ Prudce se posadí a jeho ještě zalepené oči se na mě vyčítavě upřou. Čtu v nich jako v otevřené knížce nevyřčenou otázku. To bys fakt byla schopná jít beze mě?!
„To víš, že ne,“ odhazuju přikrývku stranou.
„Tak jó, babí, už lezu,“ houkne. „A můžu si vzít pilkonůž?“ Tátův dar k jeho desátým narozeninám. Zbytečná otázka.
„Hele, a nepojdeme se raději podívat na nějaký hrad?“ škádlím ho. „Znám jeden...“
„Babí,“ ztuhne nefalšovaným zděšením. „To nééé!!! Hrad jsem už jeden viděl...!“
„Dělám si jen srandu!“
Vyrážíme autem. K lesu. Uvelebí se na sedadle a spokojeně zavře oči. Celou cestu mlčíme. Slastně se znovu noří do svého snění. Ožije až v lese.
„Babí, babičko, můžu uříznout tuhle větev... Babí, babičko, a porazím taky tenhle strom, jo?“
„No, ale musí být úplně suchý.“
„Babí, já vím... jsem přece dřevorubec.“ Bedlivě se rozhlíží a neomylně vybírá jen ty zkřivené, beznadějně zaschlé, a pouští se s neuvěřitelnou vervou do práce.
„Nejsi unavený? Nechceš se napít?“ vyptávám se starostlivě. „A dávej pozor, ať se nezraníš!“
„Babí, neraď! Já to umím... Ještě támhle ty dva, jo...?!“
Holé a seschlé náletové kmínky sám hned stahuje na hromadu. Jakoukoli pomoc rázně odmítá. „Raději mi uhni!“ velí. Stačí mu, že jsem vděčný pozorovatel. Konečně se zálibně zadívá na své dílo a prohlásí: „To budou dřevorubci rádi, že jsem za ně udělal takový kus práce, že jo?“ Nenápadně se pokusím pohladit jeho zpocené, rozcuchané světlé vlásky. Škubne sebou a odtáhne se. „No tak, babí... nech toho!“ Jo, ani v tom se nemění. Takový byl taky vždycky. Drsný chlap. Pracant.
Kdo ví, kde se v něm tahle záliba vzala. V rodině jeho táty, kam paměť sahá, se nikdo takový nevyskytoval. Nejvýš nějaký ten sedlák. Mamky rod se sice pyšní mnoha příbuznými s tituly, ale ani tady mezi všemi těmi Dr. Voštěpy není jediný drvoštěp, natož pak fořt.
Když byl ještě úplné mrně, fascinovaně sledoval na tabletu dřevorubce, jak zavěšeni na lanech postupně ořezávali větve ohromných stromů, ohrožujících pádem nějaký dům či silnici, až se jim podařilo ho kus po kusu celý bezpečně složit na zem. Tahle videa překonávala u něj všechny večerníčky a jedinými dárky, které v něm vzbuzují opravdovou euforii, jsou od té doby pilka, nožík nebo sekerka.
Než se vrátíme domů, ještě jako kamzík vyběhne na skalisko. Uvelebí se na vršku na plochém kameni a zálibně přehlíží své široširé lesy. Pak si zafilozofuje: „Babí, kdyby to byla sopka a teď vybuchla, kam až bych letěl?“
„No, myslím si, že bys letěl výš, než jsou všechny tyhle stromy okolo. Určitě aspoň až k mrakům,“ zavolám na něj. „Ale nechceš už raději slézt?“
„Ne!“ Opatrně se překulí na záda a zamyšleně pozoruje koruny stromů jemně se vlnících pod blankytným letním nebem. Raději, než s lidmi si povídá s lesy, skalami, potoky, kytkami, a ještě tak s pejsky. O své budoucnosti má jasno. Bude dřevorubec. K nelibosti jeho vysokoškolsky vzdělané matky. Od doby, kdy dospěl ve zdatného školáka, mu podsouvá: „Ty budeš studovat přírodovědeckou fakultu, viď?“ A klučina, aby se zavděčil, na obvyklou otázku odpovídá: „Budu dřevorubec...!“ A po kratičké pauze doplní: „A botanik.“ Nemění to!
