„I can get no, satisfaction…“ burácí dětské hlásky do Jaggerova zpěvu. Celý pokoj se chvěje.
„Ježíš, Růženo, běž jim něco říct! Je deset večer a já potřebuju dodělat ty daně...To nejsou děcka, to jsou čerti, to snad ani nemůže být naše, takovej bordel všude…“„Už tam jdu,“ zvedám se, ale na kluky se nezlobím. Naopak. Usmívám se. Vybavuji si, jak nám se ségrou táta poprvé pouštěl Stouny. Ještě na vinylu. Posvátně tehdy desku vybalil z kartonu, pečlivě na ni položil jehlu gramofonu a po prvních tónech se rozzářil. Vyskočil na gauč, plácal se do stehen a řval do refrénu: „…no, satisfaction…“
