Zvonek
Domovní zvonek se rozdrnčel. Chvilku se nedělo nic, pak se otevřely dveře azylového domu a vpustily pruh světla do již ztemnělé zahrady pokryté sněhem. Vše se v té záři třpytilo.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem. „Vezeme dárky.“Slečna za dveřmi se rozzářila. „Na vás jsme čekali. Počkejte, zavolám někoho, kdo vám s tím pomůže.“
Dveře se otevřely dokořán a tam v chodbě stál malý asi desetiletý chlapec a zvědavě si mě prohlížel.
„Já pomůžu,“ vykřikl, když zjistil o co jde .A bez bundy, jen v ponožkách se vyřítil ven. „já jsem tady jediný chlap, tak musím.“
(Lucie Jarešová)
Tobiáš
Čekal tam v promáčených ponožkách, v lehkém tričku. Sněžilo. Třásl se zimou, ale z jeho tváře vyzařovalo vzrušení. S každým oddychem se zahalil do obláčku páry.
Vtom dva světlé kužely protnuly tmu.
„Lucie, lidi, přijela Lucie, tak pojďte,“ rozeběhl se Tobiáš vrčícím světlům vstříc.
Šimon Pravda
„Lucie, lidi, přijela Lucie, tak pojďte,“ rozeběhl se Tobiáš vrčícím světlům vstříc.
Šimon Pravda