Vladivoj nebyl jako ostatní mloci skvrnití. Ano, sice žil ve vlhké lesní lokaci stejně jako všichni obojživelníci, ale zde všechna podobnost končila.
Už jako malý se totiž cítil málo žlutý. Narodil se s pěti malými skvrnkami na zádech, ale tím to haslo; zbytek jeho kůže tvořila lesklá černá barva. Jeho vlastní rodiče ho kvůli absenci žlutosti vydědili. Žádné děti si s ním nechtěly hrát, protože se ho bály. Šeptaly si: „Takhle málo žlutý mlok se snad nemůže ani nazývat skvrnitý!“ A když se Vladivoj zamiloval do mločice, řekla mu, že u ní nemá šanci. To byla pro tehdy pubertálního mloka skutečně velká rána. Všechno, co se mu stalo předtím, ho nezlomilo, ale když se na něj lítostivě podívala těma svýma prázdnýma černýma očima a prohlásila: „Nejsi dost žlutý, abych tě někdy mohla milovat,“ byl to ten moment, kdy Vladivoj věděl, že už nikdy nebude stejný. Jeho mločí srdce se rozlámalo na tisíc kousků a on se tentokrát nenamáhal je znovu poskládat dohromady. A tehdy, přesně tehdy, se ze zlomeného Vladivoje stal obávaný zloděj skvrn. Stal se legendou, mýtem, nejhorší noční můrou všech mloků na planetě. Rodiče vyprávěli o Vladivojovi svým mločatům, aby je přiměli poslouchat. A Vladivoj si v tom liboval. Vždy počkal, až se nějaký mlok nebude dívat, nenápadně se k němu přikradl a než se dotyčný nadál, chyběla mu skvrna nebo dvě. Netrvalo tedy příliš dlouho a na Vladivojově kůži se nenacházelo jediné černé místečko, kam by mohl ukradené skvrny dávat. Ale Vladivojovi to nestačilo. Chtěl být ten nejžlutější mlok na světě. Jenže žluté skvrny nedržely na žluté kůži. Takže je Vladivoj začal požírat, aby byl žlutý i zevnitř.
Takhle to šlo několik let do té doby, kdy do vlhké lesní lokace, kde žili všichni mloci, přijela královská mločí družina z Asie. Vladivoj v přestrojení a ostatní mloci se shromáždili kolem královských plnokrevných myší a udiveně sledovali, jak z kočáru vystupuje mlok žlutější než slunce. Jeho žlutá pokožka se leskla jako zlatá koruna a černé oči vypadaly jako dva tmavé korálky. Při pohledu na krále mloků všichni omámeně vzdychali… Tedy skoro všichni. První myšlenka, která Vladivoje napadla, byla, jak skvostně by v kůži krále vypadal. Jak by se leskl, jak by našlapoval, jako kdyby mu patřil celý svět, jak by na něj všichni zírali. Stačila jedna vlezlá myšlenka a pošetilý mlok věděl, co musí udělat.
Noci toho dne se Vladivoj vydal na ples, pořádaný na počest mločího krále. Všichni ostatní mloci byli příliš zaneprázdnění podlézáním královi na to, aby si všimli, že jeden z největších postrachů mloků byl ve stejné místnosti jako oni. Oproti králově kůži vypadala ta Vladivojova lacině. Neleskla se tolik jako ta jeho a ani nebyla tak čistě žlutá. Zlobilo ho to, jelikož on musel tak hrozně dřít, aby ji získal, kdežto král nemusel ani hnout prsten a měl všechno, co má správný mlok mít.
Vladivoj počkal, až noci začne nabývat a velká část mloků odejde domů, načež se přikradl k nic netušícímu králi. Ale jakmile se dotkl jeho kůže, uvědomil si, jak velkou chybu udělal. Král se překvapeně otočil, a jakmile uviděl úplně žlutého mloka s jednou končetinou umazanou od zlaté barvy, jíž měl natřenou kůži, začal ječet.
Vladivoj byl zavřen do žaláře ze spáchání celé řady přestupků na doživotí (což nebylo tak dlouho vzhledem k tomu, že mloci se dožívají pouze dvaceti let a Vladivojovi táhlo už na patnáct). A tak si Vladivoj na vlastní kůži vyzkoušel pravdivost přísloví – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. A nemohl říct, že se mu to úplně zamlouvá. Na druhou stranu to Vladivojovi zase tolik nevadilo; byl přeci jenom žlutý jak zvenčí, tak zevnitř.
Poučení: I kdyby osla vedl do Paříže, komoň z něho nebude.
