Všechno začalo minulé pondělí, když naše letadlo úspěšně přistálo na malém ostrovním letišti na Sokotře. Přivítalo nás tropické počasí a já jsem rychle zjistil, že bych zde ve svých teplých kalhotách dlouho nevydržel. Naštěstí jsem s tím počítal a v batohu byly připravené lehké sportovní šortky. V letištní hale jsme čekali na zavazadla a nejdříve jsme s údivem a poté s pobavením a úsměvem na tváři sledovali, jak z tunelu vyjíždí krabice za krabicí, velké, malé, krátké, dlouhé, shazovaly se navzájem z pásu a vytvářely zajímavé kompozice a hromady. Úsměv ale rychle zmizel po oznámení, že na Sokotru žádná další zavazadla nedoletěla.
Pokud se vám ztratí batoh, je to vždy nepříjemné.
Pokud se vám ztratí batoh v místech, kam zabloudí letadlo pouze jednou týdně, nepříjemnost se násobí. Celé odpoledne jsem pak trávil nákupem nezbytných věcí. Postupně se mi podařilo nahradit ztracený kartáček na zuby, pastu, hřeben, ručník, šampón, repelent, deodorant i opalovací krém. Jen ta nešťastná nadváha.
Na celé Sokotře jsem nesehnal jediné padnoucí kalhoty, ale jak už jsem napsal na začátku, pomalu si začínám na tu úzkou sokotránskou sukni zvykat.
