Literární esence - napsali Hana Tučková, Lenka Prosecká, Zdeněk Titl, Bohdana Pufferová

Zbrunátněl vztekem. To psisko mi sežralo maso z talíře. „Kolikrát jsem ti říkal, že ke stolu nesmíš!“ Hodil po psovi pantoflem. „Vzal jsem si tě z útulku, a tohle je vděk? Já tě naučím!“ A hodil po něm flašku s nedopitým pivem. Pivo se rozstříklo po zdi i po zemi a třesoucí se pes zalezl pod židli. „Počkej, já tě naučím, kdo tady bude poslouchat.“ V kuchyni vytáhl z pekáče další kus masa. Vypadalo to, že se oba uklidňují. 

Páníček položil pečeni na talíř a zavolal: „Tak pojď sem, Rexi, něco ti dám.“

Zvíře vnímalo změnu v hlasu a váhavě se začalo soukat zpod židle k pánovi. „No, na, vezmi si.“ Ve chvíli, kdy pes chňapl maso z pánovy ruky, odhodil ho kopanec na druhý konec místnosti. Ozvalo se jen zavytí. „Tak, ty hajzle, mě to taky bolí, ale já z tebe poslušnýho psa udělám.“
(Hana Tučková)

---

Modré azuro nad Červeňákem

Ležím ve vaně na střeše a je mi dobře. Popíjím „Martiny“ a hřeje mě ten pocit rozhledu. Napravo se dívám na Špilberk, před sebou vidím Riviéru, ojedinělé koupaliště ve střední Evropě, udělané se slepého ramene. Myslí mi plynou myšlenky jako barevné čmouhy. Můžu vstoupit a vystoupit kdy se mi zachce, nebo se jen usídlím v tom hřejivém pocitu někde v srdci a vnímám jen, jsem, prostě jsem. Kočka projde kolem mě, hledá stín, naše oči se setkají ve stejném okamžiku přítomného bytí. 

Je to prostě špica žít, víme oba.

(Zdeněk Titl)

---

Ztracený případ

Pozoruji svého syna a mám vztek. Mám ho tam pustit, nebo ne? Je lichý týden? Je. Proč se zrovna mě, kurva, musí v životě dít takové věci? Nerozumím už ani sám sobě, když odvětím synovi: „Máma tě má přece ráda, tak to ještě zkus, proboha.” Cítím sám, že tahle věta je planá. Slyším stále tu stejnou písničku: „Tati, já tam nechci, bojím se, že zase přijde!”

Přicházím k bejvalce a zjišťuji, že se skutečně nic nezměnilo. Vidím svoji ženu, jak sedí v rohu kuchyně na koberci, v ústech cigaretu a mezi koleny láhev vodky. Bože, proč?!

Kdysi sem jí říkal krásko, teď tu sedí v agonii a vidím, že koupelnu už nějaký ten den nenavštívila. Najednou rachot klíčů v zámku.
„Zbláznila ses, krávo?! Jsi jeho máma, tak by ses taky mohla občas klukovi věnovat!”
Pozoruji tu její kreaturu s dredy, jak se klátí s vyhrnutým rukávem po kuchyni uspokojit se další dávkou.
Křičím: „Kluka ti tu nenechám, to je naposledy! Kubo, jdeme!”

(Bohdana Pufferová)

---

Život jde dál

Prstýnky, šaty, boty. Vše je nachystáno v pokoji. Zítra je náš velký den. 
S Tondou už chodím dva roky a je to láska jako trám. Dnes spím u kamarádky. Domluvili jsme se s Tondou, že se před svatbou už neuvidíme. 

Nemám náušnice, nevadí, stavím se tam po cestě metrem, Tonda stejně ještě nebude doma. 

Otvírám dveře. Zapomněl vypnout rádio, bleskne mi hlavou a mířím rovnou do ložnice pro náušnice.

Tam leží Tonda s nějakou blondýnou. Rychle mlčky vycouvám. Prásknu dveřmi. Volám mámě. 

„Holčičko, život jde dál, něco hezkýho si kup.“
Příští týden odjíždím do práce zbrusu novým VW Golf se stříbrnou metalízou.

(Lenka Prosecká)