Moje žena všechno ví. Skutečně. Myslel jsem si, že v České tiskové kanceláři víme všechno první my, a že až teprve pak se to od nás dovědí všichni ostatní. Omyl.
Nevzpomínám si, kdy naposled jsem přišel před Marcelu s nějakou novinkou. Asi je to tím, že mám ten houmofys.
Sedím doma na zadku a postupně ztrácím informační náskok. Ale stejně bych radši zjistil, jestli Marcela nezná v četce ještě někoho jiného.
Takže moje žena ví všechno a na všechno má odpověď. Problém je v tom, že mnohdy nevím, co z toho je reál a co fikce, protože u ní člověk nikdy neví.
Takže moje žena ví všechno a na všechno má odpověď. Problém je v tom, že mnohdy nevím, co z toho je reál a co fikce, protože u ní člověk nikdy neví.
Šli jsme třeba takhle kdysi podél Labe a já povídám: „Co je tohle za kytku, kočičko?“
„To ti řeknu naprosto přesně,“ odpověděla briskně „to jeee motýlokvět“.
Za tím „to jeee...“ udělá takovou pauzku, kterou člověk s bujnou fantazií potřebuje na to, aby kýžený název dotekl z hlavy k hlasivkám.
Jak jsem už řek, moje žena ví všechno a na všechno má odpověď. A kromě toho má střeštěný nápady. Šli jsme takhle zasněženou krajinou a na poli stála opuštěná náprava od žebřiňáku. Připomínala trochu vzpěračskou činku.
Za tím „to jeee...“ udělá takovou pauzku, kterou člověk s bujnou fantazií potřebuje na to, aby kýžený název dotekl z hlavy k hlasivkám.
Jenomže vím já, jestli tu pauzku nedělá schválně?
Kytkám nerozumím, takže jsem v koncích. Připadá mi, že žiju podobně jako Alenka v říši divů ve světě, kde se to hemží názvy jako motýlokvět, škumpa, bobkovišeň lékařská nebo kokoška pastuší tobolka. Kdo tomudle světu má uvěřit, že je reálný?
Nedávno jsem se dočetl, že ženy zpracovávají vnější podněty díky většímu počtu emočních center. S faktem, že jsem ne vlastní vinou emočně chudokrevný, umím ale pracovat. Najednou cejtím, že vím, proč je tyrkysová u mužů spíše do modra, ale u žen spíše zelenkavá. Taky jsem pochopil, proč Marcela když jdeme na verandu večer si zakouřit, nevezme cigaretu z krabičky, ale přendá ji do staré památeční tabatěrky, zavře ji a pak ji teprve otevře a vezme si cigaretu. A samozřejmě se dá takhle vysvětlit i to, proč jsou kapky až na stropě, když si Marcela „jenom“ nad dřezem oklepává ruce od vody.
Nedávno jsem se dočetl, že ženy zpracovávají vnější podněty díky většímu počtu emočních center. S faktem, že jsem ne vlastní vinou emočně chudokrevný, umím ale pracovat. Najednou cejtím, že vím, proč je tyrkysová u mužů spíše do modra, ale u žen spíše zelenkavá. Taky jsem pochopil, proč Marcela když jdeme na verandu večer si zakouřit, nevezme cigaretu z krabičky, ale přendá ji do staré památeční tabatěrky, zavře ji a pak ji teprve otevře a vezme si cigaretu. A samozřejmě se dá takhle vysvětlit i to, proč jsou kapky až na stropě, když si Marcela „jenom“ nad dřezem oklepává ruce od vody.
"Hezký kolečka, viď?“ povídá Marcela, „to by se dalo nějak využít."
" Využít jako třeba na co?" povídám.
"No třeba na cvičení, vypadá to jako činka" navrhuje Marcela.
"To možná jo, ale já to zvedat nebudu," bráním se marně.
"Bojíš se, že bys to neuzved, přiznej se, srabe."
„Možná je to činka, ale krásně zasazená do krajiny, jen bych to pokazil, kdybych s ní hýbnul."
"Ty nejseš vůbec romantik“, povzdechne zklamaně Marcela „člověk aby si všechno představoval sám".
Sumasumárum. Možná by se vám mohlo zdát, že v tomhle příběhu jsem divnej já sám. Ale já si nepovídám s televizními postavami a neradím jim co maj udělat, jak to dělá M. Taky nereaguju na reklamy průpovídkami typu „Mlíko, do rakve mlíko“ nebo „dýně, olej cizrna, pojedeme do Brna.“ A taky si při vaření neveršuju stylem „ten kdo má rád cibuli, má prázdno v kebuli.“ Ale hlavně si nemyslím, že když člověk jde na sever, tak jde do kopce. To mimo jiné znepokojilo našeho kamaráda, který se onehdy v hospodě podivil „Marcela si fakt myslí že na sever znamená do kopce? Jak jste proboha zplodili děti?“
Zkrátka a dobře moje žena je úhrnem divná bytost. A že je taková, mám ji rád.
" Využít jako třeba na co?" povídám.
"No třeba na cvičení, vypadá to jako činka" navrhuje Marcela.
"To možná jo, ale já to zvedat nebudu," bráním se marně.
"Bojíš se, že bys to neuzved, přiznej se, srabe."
„Možná je to činka, ale krásně zasazená do krajiny, jen bych to pokazil, kdybych s ní hýbnul."
"Ty nejseš vůbec romantik“, povzdechne zklamaně Marcela „člověk aby si všechno představoval sám".
Sumasumárum. Možná by se vám mohlo zdát, že v tomhle příběhu jsem divnej já sám. Ale já si nepovídám s televizními postavami a neradím jim co maj udělat, jak to dělá M. Taky nereaguju na reklamy průpovídkami typu „Mlíko, do rakve mlíko“ nebo „dýně, olej cizrna, pojedeme do Brna.“ A taky si při vaření neveršuju stylem „ten kdo má rád cibuli, má prázdno v kebuli.“ Ale hlavně si nemyslím, že když člověk jde na sever, tak jde do kopce. To mimo jiné znepokojilo našeho kamaráda, který se onehdy v hospodě podivil „Marcela si fakt myslí že na sever znamená do kopce? Jak jste proboha zplodili děti?“
Zkrátka a dobře moje žena je úhrnem divná bytost. A že je taková, mám ji rád.
