S tímhle nepříjemným pocitem jsem procitla ještě před tím protivným zadrnčením budíku. Za okny se stále roztahovala neproniknutelná tma, ale pootevřenými dveřmi do ložnice pronikalo slabé světlo. Posadila jsem se. Snažím se očima propátrávat okolí. Odkud jen... V koupelně je rozsvíceno! Prosklené okénko je jasně žluté. Určitě jsem večer zhasínala! Nebo ne?
Do ještě rozespalého přemítání mi vstoupí něco, co malátný mozek uvede do obrátek. Šumění vodní tříště a… zpěv. Někdo se sprchuje, a k tomu si notuje. Navíc falešně... Kdo to je? A co dělá v mé koupelně?
Něco je jinak! Něco se včera odehrálo, jen se nemohu rozpomenout. Odhodím deku a spustím nohy na podlahu. Místo obvyklého studeného kontaktu s parketami se ale vnoří do něčeho teplého, měkkého, chlupatého. Kobereček pod chodidly se lehce zavlní a k mému zděšení spatřím, že ten huňatý kožich, natažený u mé postele, má stále svého majitele. Teď otočil hlavu směrem ke mně. Tygr! Úlekem přestanu dýchat. Zelené oči však nejsou vůbec hrozivé. Z rozevřené tlamy se vysune dlouhý drsný jazyk, který mi přátelsky olízne kolena.
„Snad tě nevylekala,“ ozve se ze dveří koupelny. „Měl jsem dojem, že jste se včera skamarádily!“
Chlap. A pěkný! Sjedu nenápadně štíhlou svalnatou postavu, teď jen cudně zahalenou do miniaturního ručníku. Konečně se mi rozsvítí také v hlavě. Korkorán. Kapitán Korkorán! A ten tygr? To musí být jeho věrná Jiskra. Potkali jsme se včera náhodou na jednom večírku. Báječně jsme si povídali. Teda vyprávěl hlavně on. Ty jeho úžasné historky, ta dobrodružství, která se svou společnicí zažil. Měla jsem pocit, že se známe hrozně dlouho. Proto jsem vzdor svým zásadám nijak s pozváním neváhala, když se mi svěřil, že nemá kde přenocovat. S tygřicí ho totiž vypakovali z každého hotelu.
„Co si dáte k snídani?“ zahalekala jsem na oba už z kuchyně. Stačila mu dvě vajíčka s toustem. S Jiskrou jsem si starost dělat neměla, prý má otevřený účet na jedněch jatkách. Musí ale chvátat. To, aby přece jen náhodou nedostala hlad o něco dřív... Ve dveřích se ještě otočil a zamával mi. „Tak doufám, že nezapomeneš, o čem jsme si celý večer vykládali, a co jsem ti řekl.“
Jak se objevili, tak zmizeli. Když jsem šla poklidit do ložnice, padly mi oči na knížku v odraných deskách. Kde se tady proboha vzala? Na titulní stránce je rytina muže a šelmy. Hrdinný kapitán Korkorán s oddanou tygřicí po boku. Zapátrám v paměti. Kolik mi to vlastně bylo, když mi tuhle knížku věnoval dědeček a umožnil mi tak prožít má první neuvěřitelná dobrodružství?
Něco bylo jinak. Nebo nebylo? Jen si vůbec nemohu vzpomenout, proč jsem si zrovna tuhle už prachem pokrytou knížku se zažloutlými listy po svém pozdním návratu domů vytáhla z nejzazšího koutu knihovny... A co mi to vlastně ten statečný kapitán řekl? Nikdy se nemám vyhýbat nabízejícím se zážitkům, nikdy není pozdě prožívat naplno všechno, co přináší život. A třeba o tom zkusit taky psát…
Protože jsem zjistila, že tuto knihu nikdo neznal, tak pro nezasvěcené:
Podivuhodná, nicméně zcela pravdivá dobrodružství kapitána Korkorána, zkráceně Hrdinný kapitán Korkorán, je dvoudílný dobrodružný román francouzského spisovatele Alfreda Assollanta. Příběh se odehrává v letech 1856–1860. Začíná v Lyonské akademii věd, která hledá muže, který by v Indii našel posvátnou knihu Gurukaramtu. Přihlásí se námořní kapitán René Korkorán, potomek prostých bretaňských rybářů. Ten je všude provázen věrnou tygřicí Jiskrou, kterou kdysi zachránil před krokodýlem. V Indii se Korkorán připlete do konfliktu mezi Angličany a jedním maráthským knížectvím. Bez váhání se postaví na stranu utlačovaných Maráthů. Osvobodí knížecí dceru Sítu z britského zajetí, zamiluje se, ožení se s ní a mají syna Rámu. Po smrti jejího otce se stane knížetem a po vítězných bitvách vyžene Angličany ze země. Nakonec se mu podaří najít i tu vzácnou knihu. Během těchto dobrodružství mu tygřice několikrát zachrání život.
