Pán s dýmkou – napsal Štěpán Klega

Spěchám na zastávku. Sice mám dost času, ale ranní spěch mě udržuje v bdělém stavu a pomáhá mi zvládat vstávání v pět ráno, což je zabiják. Neustále se udržovat v lehkém napětí, to je můj klíč k tomu, abych nic nezapomněl a včas se vypravil.

Přicházím na zastávku a kontroluju, jako už dnes poněkolikáté, čas na hodinkách. Paráda, mám ještě čtyři minuty, než to pojede. 

Na zastávce už stojí starý pán, který každé ráno mává manželce do oken, než nastoupí do autobusu, mladá slečna, která se mnou jezdí vlakem, a dnes i někdo nový.
Starší vysoký pán s orlím nosem. V puse má dýmku a bafá o sto šest. Zničehonic se sehne, na zemi začne studovat polorozpadlý chodník a jemná zrnka z něj mne mezi prsty. Přijíždí autobus a všichni do něj nastupujeme. 

Zatímco já bojuji se složenou koloběžkou, vysoký pán si stoupne doprostřed autobusu a rozhlíží se kolem. Najdu si místo a snažím se udržet koloběžku na jednom místě, aby mi nelítala po celém autobuse. Pán tiše počítá sedadla a místa ke stání a pochvíli se ke mně nahne.
„Poslouchejte, mladý pane, vidím, že pracujete v technickém průmyslu a že jste včera trochu přebral. Určitě se bojíte, abyste stihnul vlak z hlavního nádraží. Ale dovolte mi přeskočit vysvětlování a rovnou přejít k tomu hlavnímu – nejezdí s vámi člověk, který je menší, trochu podsaditější a pravděpodobně pracuje pro městskou odpadovou společnost? Netvařte se tak překvapeně, vysvětlení je přece tak tak prosté.“