Kdybychom byli v pohádce, Marie by se jmenovala Maruška, ale v našem příběhu jí říkají Mařenko. Tedy přesněji, říká jí tak její manžel. Její tři děti, všechno kluci, jí říkají, jak jinak, mami. A tak je to v téhle domácnosti samé mami sem a mami tam a Mařenko, mohla bys a udělej a máme chuť, a ona, jak to nejen vypadá, ale i doopravdy je, je na všechnu práci sama. Manžel František, učitel, k práci rukama nikdy nenašel vztah ani žádný fortel. Pokud zrovna neučil, stále jen ležel v knihách a trousil kolem sebe moudra, která Mařence v jejím nelehkém údělu moc nepomáhala.
„Mařenko, kde mám tu popelínovou košili? Ve skříni není,“ dožadoval se.„Ještě není vypraná,“ odvětila manželka a setřela perlivý pot z čela. Právě se skláněla nad škopkem s mýdlovou vodou a přejížděla vlnovky valchy prádlem, jeden kus za druhým. Na plotně už se ohřívala voda na další várku. Valchou vydrhnout, vyždímat, ve vaně studenou vodou vymáchat, znovu vyždímat, venku pověsit a cestou zpět nezapomenout vzít dva kýble uhlí, krmivo kuchyňských kamen.
„Vem si jinou, třeba tu světle modrou, ta je taky pěkná.“
„No, tak je to tady furt! Ani blbou čistou bílou košili nemám, když jdu na jednání.“
„Kdyby z těch tvých jednání s kamarády byla alespoň nějaká koruna na přilepšenou. Pračku potřebujeme. Já už to takhle nezvládám. Kluci jsou denně jak čuňata. Peru skoro každý den, nikdo mně nepomůže. Co já z toho života mám?“ posteskla si Mařenka.
„Na pračku teď nemáme. Pračky stoji přes tři tisíce a se ždímačkou skoro pět. Nekradu.“
„Právě! A ani mít nebudeme. Furt jenom z ruky do huby. Jako za trest! Kdybys mě alespoň někdy pomohl.“ Tato poznámka zůstala bez odezvy, ale slyšely ji ještě třetí uši.
To bylo pondělí a v úterý se celá rodina vypravila autobusem do Javorníku. V plánu byla návštěva doktora. Prevence, očkování a podobně. Následoval pečlivě propočítaný nákup nezbytností nutných pro chod domácnosti. Kluci dostali každý pět korun, koupili si zmrzlinu a malou čokoládu. Ale jen dva. Třetí bráška odolal a v trafice na náměstí koupil stírací los.
Teprve doma šel s pravdou ven. Že se o čokoládu nemůže s rodiči podělit, protože místo ní koupil ten los.
„A kde ho máš?“ zeptala se máma.
„Vyhozených pět korun,“ podotkl táta.
„Tady,“ řekl syn a předložil ještě nesetřený los.
„Tak dělej, na co čekáš?“ vybídla jej máma. Kluk vzal příborový nůž a opatrně seškrábl krycí film. Los vyhrává 5 000 korun československých. Chvíli na ten zázrak nevěřícně zírali. Máma nasucho polkla, táta nalil do dvou kalíšků rum.
„Mařenko, hned zítra pojedu do Jeseníku. Myslím, že prodám motorku. Stopětadvacítka je slabá. S tímhle bude na dvěstěpadesátku.“
„Nebude, Františku. Pojedeme spolu a koupíme pračku se ždímačkou.“ Pak vstala, odešla ke své tajné kuchyňské skrýši a vylovila velikou oříškovou čokoládu.
„Na,“ řekla svému výherci. „Moc ti děkujeme, že, táto? A pak snad bude včas vypraná i každá chtěná košile.“ A tak se taky stalo.
