„Ahoj Lásko!“
„Ahoj,“ ozve se.
„Tak co?“
„Prosím tě přijeď, je to nějaký komplikovaný. Ještě čekám na doktora, ale radši přijeď.“
„Jak komplikovaný?!“
„Já ti to pak vysvětlím.“
„Tak mi to řekni teď!“ křičím rozčílením.
„Doktor tam něco našel. Ale neví přesně co, tak prostě přijeď.“
„Doktor tam něco našel. Ale neví přesně co, tak prostě přijeď.“
Ještě než jsem ukončil hovor, byl jsem u dveří. Cesta byla naštěstí celkem volná, tak jsem na to šlápnul. Na polikliniku jsem přijel za necelých patnáct minut. Jestli mě změřil radar, ukecám to.
Zaparkoval jsem na hlídaném parkovišti a běžel do budovy. Říkala, že je to druhé, nebo třetí patro. Sakra, kde může být? A co to bylo za oddělení, chirurgie? Pohotovost? Měl jsem pocit, že jsem byla snad všude, když se ozvalo.
„Romane!“
„Tady jsi,“ vydechl jsem. „Jak to dopadlo?“
Šla v mírném předklonu a evidentně s bolestí se posadila na sedačku v čekárně. „No doktor mi zavolal sanitku.“
„Jak to?!“
„Našli na ultrazvuku, že má miminko prý skřípnutou hlavičku ve svalu. Tak mě povezou do nemocnice.“
„Ježiši.“
„Klid, doktor zněl, že to není tak zlé.“
„Tak proč tě poveze sanitka?“ panikařil jsem. Co budu dělat, když se jim něco stane? Zhluboka jsme se nadechl a snažil se zklidnit. Musím být silný, když ona je taky.
Najednou se vedle nás objevil muž od záchranky. „Jedeme si pro paní,“ oznámil a už ji pomáhal přesednout na přistavěné kolečkové křeslo.
„Ještě pusu.“ Políbila mě. „Zavolám ti, hned jak budu něco vědět… Jo a tady jsou klíče od auta, musíš odjet tady z toho parkoviště,“ řekla ještě a ještě než zmizeli v chodbě se otočila a volala: „A zavolej mému šéfovi, že dnes už nedorazím do práce. Mám tě ráda!“ Dveře výtahu na konci chodby se za nimi zavřely.
Stál jsem tam, díval se do tmy. V ruce klíče od auta a v hlavě prázdno.
Za vteřinu to naskočilo. Přeparkovat. Moje auto do boční ulice, jejím autem domů. Hromadnou dopravou zpět a domů mým autem. Měl jsem dost času se uklidnit, ale nešlo to.
Bude to v pořádku, bude to v pořádku, opakoval jsem si. To čekání bylo tak dlouhé, tak bezmocné. Co bez ní budu dělat? Jak to, že ještě nevolá? Připouštěl jsem si i variantu, že na miminku nezáleží tolik jako na mé ženě. Hned jsem se nenáviděl, že mě to vůbec napadlo…
Pak zazvonil telefon a utnul mé myšlenky.
„Všechno je v pořádku,“ ozvalo se místo pozdravu.
A já jí to věřil.
Zaparkoval jsem na hlídaném parkovišti a běžel do budovy. Říkala, že je to druhé, nebo třetí patro. Sakra, kde může být? A co to bylo za oddělení, chirurgie? Pohotovost? Měl jsem pocit, že jsem byla snad všude, když se ozvalo.
„Romane!“
„Tady jsi,“ vydechl jsem. „Jak to dopadlo?“
Šla v mírném předklonu a evidentně s bolestí se posadila na sedačku v čekárně. „No doktor mi zavolal sanitku.“
„Jak to?!“
„Našli na ultrazvuku, že má miminko prý skřípnutou hlavičku ve svalu. Tak mě povezou do nemocnice.“
„Ježiši.“
„Klid, doktor zněl, že to není tak zlé.“
„Tak proč tě poveze sanitka?“ panikařil jsem. Co budu dělat, když se jim něco stane? Zhluboka jsme se nadechl a snažil se zklidnit. Musím být silný, když ona je taky.
Najednou se vedle nás objevil muž od záchranky. „Jedeme si pro paní,“ oznámil a už ji pomáhal přesednout na přistavěné kolečkové křeslo.
„Ještě pusu.“ Políbila mě. „Zavolám ti, hned jak budu něco vědět… Jo a tady jsou klíče od auta, musíš odjet tady z toho parkoviště,“ řekla ještě a ještě než zmizeli v chodbě se otočila a volala: „A zavolej mému šéfovi, že dnes už nedorazím do práce. Mám tě ráda!“ Dveře výtahu na konci chodby se za nimi zavřely.
Stál jsem tam, díval se do tmy. V ruce klíče od auta a v hlavě prázdno.
Za vteřinu to naskočilo. Přeparkovat. Moje auto do boční ulice, jejím autem domů. Hromadnou dopravou zpět a domů mým autem. Měl jsem dost času se uklidnit, ale nešlo to.
Bude to v pořádku, bude to v pořádku, opakoval jsem si. To čekání bylo tak dlouhé, tak bezmocné. Co bez ní budu dělat? Jak to, že ještě nevolá? Připouštěl jsem si i variantu, že na miminku nezáleží tolik jako na mé ženě. Hned jsem se nenáviděl, že mě to vůbec napadlo…
Pak zazvonil telefon a utnul mé myšlenky.
„Všechno je v pořádku,“ ozvalo se místo pozdravu.
A já jí to věřil.
