Psí duch - napsala Irena Lahodná

Můj pes stojí jako socha. Co je? O padesát metrů dál je paní s boloňáčkem v tmavém kabátku a se svým pejskem pro změnu připomíná připomíná sousoší. Beru svého výtržníka na vodítko. Ani nevím, čím jsme začaly hovor. Naše zvěř si předává pachové informace a z paničky padají otázky a ze mě taky, a ačkoli nejsme sousedky, ukázalo se, že máme tolik společných známých a zájmů, že to až není pravda. A tak jenom valíme oči, že cokoli z jedné vypadne, to v té druhé zarezonuje.
Souhlasí místa i lidi. Vyšehrad, Praha 4, Praha 2, Staré Bohnice, paní Rosíková a její dcera Miriam.
Potkaly jsme se v lese mezi Ostrovcem a Švermovem a zjistily jsme, že existujeme jaksi paralelně a kousek od sebe a to na všech místech předchozího výskytu . Když se ukázalo, že paní taky zpívá, měla jsem dost. Vyměnily jsme si telefony a těším se, co bude dál. Pak jsem se ještě dozvěděla, proč byla tak šokovaná z mého pejska.
Před časem bojovala s hnusnou verzí covidu a sotva to šlo, chodila se procházet a modlit do tohohle kousku lesa, který mimochodem dřív býval majetkem benediktinů, sídlících v mém milovaném Břevnově a v Emauzích, kde jsem zpívala. 

V téže době jí umřel pejsánek, jehož jméno nevyslovím, protože je v naší rodině tabu. No a teď se před ní objevil sám a sameček a stál jak socha. Vytáhla rozechvěle mobil, vyfotila si ho. Pak jsem se zjevila já a vzala ho na vodítko.
Jsem prudce sekulární baba, ale to, že její pejda ji přišel prostřednictvím toho mého pozdravit, napadlo nás obě. Ještě teď mám husí kůži.