Polknu. Olíznu si rty a ucítím ještě sladkost po koblize, kterou jsem si s chutí dal ke snídani. Koukám, že marmeládu mám na triku i na riflích. Potím se. Zase mám strach se na cokoliv a kohokoliv zeptat. Jako včera. Viděl jsem ji včera na fakultě, jak šla na přednášku. Vlasy jí vlály a boky se smyslně houpaly ze strany na stranu. Koukal jsem na ni jak mlsnej kocour. Vždyť poslední sex si už ani pomalu nedokážu vybavit. Jsem posera. Stále se bojím někoho oslovit. I ty brýle nemusely dopadnout, jak dopadly, kdybych jí řekl: „Pozor, nesedej si!“ Sedla si. A proto tady teď stojím.
„Prosím o nová skla do brýlí.“ Prodavač, značně znuděný, se na mě podívá. Ve tváři má vepsaný celý život. Nechci být nikdy starý. Jsem rád, že je mi teprve dvacet. Vypadá trochu jako můj kamarád Honza za čtyřicet let. Prodavač něco zamumlá.
„Říkal jste, že za týden to bude hotové?“
Hmm, tak to akorát stihnu, blikne mi hlavou. Silnici z Proseka totiž čeká uzavírka, ale až ke konci měsíce.
Napsáno podle zadání: napište "dialogický" monolog – hovoří jen postava zákazníka (prodavače neslyšíme). Během hovoru se musíme dozvědět, co má na sobě, kolik je jí let, jaký je její nejlepší kamarád (-ka), kdy měla první či poslední sex, co ráno snídala a kde bydlí.
