V rámci přípravy jsem se přihlásila na dějepisný seminář, kde jsme měli postupně probrat odpovědi na všech pětadvacet maturitních otázek.
Profesorka Rychlíková považovala osazenstvo za spolek zasvěcených a neúnavně nás povzbuzovala: „Jsou tu mezi vámi samí jedničkáři, většinou už si to stejně všechno jen opakujete, nemusíte se ničeho bát.“ Nezdržovala se již výkladem klíčových historických událostí, jmen, ani letopočtů. Místo toho nám při něčí náhodné zmínce o Gándhím ukazovala jogínský stoj na hlavě, vysvětlovala, jak se zbavovat různých fobií pomocí hypnózy a také nechala spolužáka Patrika, aby nám celý jeden seminář vyprávěl, co už stihl nastudovat o radikálním islámském hnutí. Většina z nás to vítala, protože odpadlo jakékoliv zkoušení a psaní testů, nebo úkolů. V pololetí jsme všichni dostali za jedna. Zahrnula nás bezmeznou vírou v účinek samostudia, i když žádné neprobíhalo. Šlo to výborně až do konce dubna.
Pak tu ale najednou byl „svatý“ předmaturitní týden. První tři dny jsem jen vyjídala ledničku a opalovala se na zahradě, potom už nervozita rostla a čas se neúprosně krátil.
Přípravu na ruštinu jsem odbyla. Něco jim tam řeknu. Učila jsem se rusky dohromady osm let a nejlíp umím všechno o Leningradu a taky celý Dopis Taťány Oněginovi, tak to musí stačit. Je přece tři roky po Sametu.“
Z češtiny to bude sázka do loterie, pokud se netrefím, nějak se z toho vymluvím. Když se mi povede stočit to na exilovou literaturu, nemůžou to ohodnotit špatně.
Angličtinu a téma My Family umím s přehledem. Když to bude o Londýně, tak ukážu na mapě Hyde Park a Temži. Chodila jsem přece na tu konverzaci s Američankou u nás v kulturním středisku.
Zbývaly tři dny a jako hlavní úkol nastudovat těch 25 otázek z dějepisu. Otevřela jsem velký tlustý sešit ozdobně nadepsaný „Maturitní seminář“ a začala pročítat poznámky na čtverečkovaném papíře. Jednička, tlustě podtržený nadpis „Pravěk“, pak další důležité informace, doba kamenná, lovci, sběrači ... Jedničku ale můžu přeskočit, tu si určitě nevytáhnu. Já si dokonce myslím, že oni ji tam do toho losovacího sáčku s čísly otázek vůbec nedávají.
Došla jsem k nadpisu s číslem 2. „Starověké civilizace“. Také tlustě podtrženo a znovu všechny podrobnosti přes Egypt, pyramidy, antické Řecko a Řím. Neuvěřitelné, jak jsem byla pečlivá. Všechny stránky ze starověku jsem si přečetla dvakrát a zkusila si to nahlas odříkat, docela to šlo.
Skvělé, rychle dál ... a dál už nebylo nic. Další stránka za Římem už byla prázdná. Žádné číslo 3 už v sešitě nebylo. Jenom hrozivá prázdnota mnoha desítek neposaných čtverečkovaných listů. Teprve teď mi to doopravdy došlo. To mám za to. Skončím bez maturity, nejspíš jako prodavačka někde v zelenině. Co jsem si myslela? Cítila jsem se jako nikdy před tím, uboze, naprosto zoufalá, protože si vlastní neschopností během jednoho dne zničím celý zbývající život. Jak se to teď mám tak rychle naučit?
Následujících 48 hodin jsem nespala. Ležela jsem na koberci, pročítala názvy kapitol v knize Dějiny světa v domění, že se mi konečně podaří si zapamatovat, jestli byla dřív válka Severu proti Jihu, nebo Bitva na Bílé hoře. Rodičům jsem se neodvážila nic naznačit, jen jsem přestala mluvit a jíst a oni to brali jako součást soustředěné přípravy na výkon.
Ve zkušební komisi na dějepis naše vedoucí semináře chybí. Při losování otázky se na mě jiná dějepisářka vlídně usmívá, ale já už teď mám v očích slzy a kroutím skloněnou hlavou, abych ji v tichosti upozornila na to, co přijde. Když konečně neochotně sáhnu pravou rukou do sametového sáčku a pomalu vytáhnu první kolečko, kterého jsem se dotkla, neodvážím se na něj podívat. Upustím ho do ruky udivené profesorky a tupě hledím stranou. „Tak, Katko, pojďte. Vylosovala jste si otázku číslo DVĚ. Posaďte se, a v klidu si to připravte.“
Odmaturovala jsem s vyznamenáním a jsem si absolutně jistá, že při maturitní zkoušce vůbec nezáleží na vědomostech. Maturitu za nás totiž skládá vyšší moc.
ŠKOLA ŽIVOTA
Vždycky jsem byla svědomitá a pilná studentka. Projevilo se to velmi brzy, vlastně hned po zahájení docházky do třídy 1. A na základní škole. Učivo se mi zdálo snadné, a tak jsem svůj úplně první domácí úkol vypracovala sama, bez cizí pomoci, s nohou elegantně přehozenou přes nohu, na žluté lavičce před naším panelákem. Dost mě překvapilo, že maminka můj počin neocenila: „Odteď budeš dělat úkoly jedině se mnou, až přijdu domů, rozumíš? Ať už tě nikdy ani nenapadne mastit to zase někde venku na koleně.“
Její snaha zbrzdit moje nadšení pro vzdělávání naštěstí neměla na budoucí školní úspěchy velký vliv a v dalších letech se mi celkem dařilo. Většinou jsem měla na vysvědčení samé jedničky, jen v osmé třídě jsem si nedopatřením vysloužila trojku z fyziky. Zkazila jsem si tím studijní průměr a musela se proto zodpovědně připravit a úspěšně zdolat přijímací zkoušky na gymnázium, kam jinak premianti postupovali automaticky, bez přijímaček.
Následné čtyřleté studium na gymnáziu už mi tak hladce nešlo. V duchu hesla „Není důležité zvítězit, ale zúčastnit se“ jsem se držela někde uprostřed žákovského pelotonu. Moje dílčí výsledky byly všelijaké. Lépe jsem si vedla v humanitních předmětech. Z jazyků, dějin umění a základů psychologie jsem nosívala jedničky. O to hlubší propady ale nastávaly v přírodních vědách. Brzy bylo jasné, že z matematiky, fyziky a chemie to lepší než za tři nikdy nebude. Chemikářka Urbanová si mě zapamatovala jako nemehlo, co na sebe při laboratorní práci vylilo zkumavku s louhem a už jsem se vezla – nejprve k lékaři a později na vlně špatných známek. Obojí se naštěstí obešlo bez dlouhodobých následků.
Mnoho vítězných bodů jsem nenasbírala ani v hodinách zeměpisu u profesora Rykra. Při zkoušení u tabule jsem byla vyzvána, abych třídu podrobně seznámila se skladbou průmyslu a zemědělství kdesi v jižní Americe. Základní znalosti jsem tehdy měla, ale publikum se dožadovalo mnohem obsáhlejšího výkladu. Situace mě donutila improvizovat. Při pohledu na množství vodních ploch na mapě dotčené oblasti jsem sama sebe přesvědčila, že právě toto území na jižní polokouli vypadá podobně jako břehy rybníku Havlák. Sebejistě jsem proto tvrdila: „Jsou tam husté lesy, kde se těží vzácné dřeviny, které se používají k výrobě exotického nábytku.“
Učitel ocenil moji dedukci: „Máte naprostou pravdu, slečno, dřeviny jsou tam opravdu velmi vzácné! Je to totiž ve stepi a roste tam jen tráva.“ Spolužáci se skvěle bavili a mně se dlouho nedařilo na obří potupu zapomenout.
Příležitost, jak si vylepšit renomé, se mi naskytla poměrně nečekaně. Tiskárny a kopírky tehdy ještě nebyly ve školách úplně běžné, a tak se nás jednou v úvodu hodiny profesor Rykr zeptal: „Je tady někdo, kdo píše dobře na stroji? Potřeboval bych bleskově přepsat jeden článek.“
Nadšeně jsem zvedla ruku. Psaní na stroji v předmětu ´Technika administrativy´ mě bavilo a tak jsem se přihlásila v domnění, že získám uznání a konečně zlomím nevraživost, kterou profesor vůči mně chová. Špatně jsem vyhodnotila riziko plynoucí z této dobrovolnické akce. Učitel se na mě díval podezíravě. Nezdálo se mu příliš pravděpodobné, že studentka, která hledá Brno v Košicích, by mohla fundovaně splnit jeho požadavek, ale práci mi nakonec přece jen svěřil: „Vy!?? No, tak pojďte, řeknu vám, co a jak.“
Byla jsem omluvena z výuky a vyslána do kabinetu, kde byl připraven psací stroj. Dostala jsem dost dlouhý kus odborného textu, čas do konce vyučovací hodiny a zadání, abych s použitím uhlového papíru neboli kopíráku, vyrobila další dva exempláře. Vše jsem si srovnala, proložila bílé listy uhlovým papírem, zasunula je do válce psacího stroje a pustila se do ťukání. Skutečně se mi podařilo přepsat článek bez překlepů a včas. Zároveň se zvoněním jsem ale zjistila, že materiál stejně nebude k použití. Líc mého výtvoru sice vypadal vzorně, ale na jeho rubové straně se k mému zděšení objevil text článku znovu – rozmazaný a obtisknutý zrcadlově. Kopie vůbec nevznikla. Nabízenou šanci zavděčit se jsem pohřbila. Příčinou mého nezdaru byl kopírák - bohužel jsem ho strčila mezi ty dva bílé archy obráceně. Přiznat, co se stalo, vyžadovalo velkou odvahu. Na stole ležel hmotný důkaz mého selhání a zklamaný Rykr si neodpustil pohrdavý úšklebek: „Nic jiného se od vás stejně nedalo čekat.“
Případ ´kopírák´ byl začátečnickou chybou, za kterou jsem se hluboce styděla. Ještěže s koncem třetího ročníku skončilo i moje trápení s panem profesorem. Ve čtvrtém ročníku jsme už naštěstí zeměpis neměli. To ale neznamená, že to byl konec všech nesnází. Spíš naopak.
---
Přišlo jaro 1992 a blížila se maturita. Povinná byla tehdy jen zkouška z českého jazyka a literatury, ostatní předměty byly volitelné. S úlevou jsem si vybrala angličtinu, ruštinu a dějepis. Moje motivace vyniknout byla tak silná, že jsem se v dobré víře přihlásila na doplňkový dějinný seminář, kde jsme měli podrobně projít nejen učivo všech hlavních maturitních otázek, ale i zajímavosti přesahující běžný rámec osnov, včetně náhledu do aktuálního evropského dění po pádu železné opony. Vnímala jsem to tak, že právě účast v tomto předmětu mi zajistí hladký průběh zlomové zkoušky.
Profesorka Myslíková, která seminář vedla, považovala jeho osazenstvo za spolek zasvěcených a neúnavně nás povzbuzovala: „Jsou tu mezi vámi samí jedničkáři, většinou už si to stejně všechno jen opakujete, takže se nemusíte ničeho bát.“ Nezdržovala se již výkladem žádných klíčových historických událostí, jmen, ani letopočtů. Místo toho nám při letmé zmínce o Gándhím předváděla jogínský stoj na hlavě, vysvětlovala účinky léčivých bylin a jak se zbavovat různých fobií pomocí hypnózy. Také nechala spolužáka Patrika, aby nám celý jeden seminář vyprávěl, co už stihl nastudovat o radikálním islámském hnutí. Většina z nás to vítala, protože odpadlo jakékoliv zkoušení, psaní úkolů, nebo testů. V pololetí jsme všichni dostali s přehledem za jedna. Marie Myslíková nás zahrnula bezmeznou vírou v účinek samostudia, i když žádné neprobíhalo. Šlo nám to skvěle až do konce dubna.
Pak tu ale najednou byl 1. máj a hned po něm „svatý“ předmaturitní týden. První tři dny jsem doma jen vyjídala ledničku a opalovala se na zahradě. Potom už nervozita narůstala a čas do ústních maturit se neúprosně krátil. Zbývaly čtyři dny na zopakování veškerého učiva mých vybraných předmětů. Z hloubi paměti jsem dolovala útržky potřebných znalostí, které jsem podrobila rychlé analýze a během jednoho dne je shrnula do pohotových závěrů:
„Přípravu na ruštinu můžu vypustit. Něco jim tam řeknu. Učila jsem se rusky dohromady osm let a nejlíp umím všechno o Leningradu a taky zpaměti zarecitovat celý Puškinův Dopis Taťány Oněginovi, tak to musí stačit. Je přece skoro tři roky po ´Sametu´ a ruština upadá v zapomnění.
Z češtiny to bude loterie, pokud se s výběrem otázky netrefím, nějak se z toho musím vymluvit. Když se mi povede stočit řeč na exilovou literaturu, nemůže to komise ohodnotit špatně.
Angličtinu a téma ´My Family´ umím taky perfektně. Pokud se tam objeví Londýn, tak ukážu na mapě Hyde Park a Temži. Určitě to zvládnu, chodila jsem přece na konverzaci s tou trhlou Američankou u nás v kulturním středisku.“
Zbývaly už jen tři dny a hlavní úkol - nastudovat všech pětadvacet otázek z dějepisu. Otevřela jsem velký sešit ozdobně nadepsaný „Maturitní seminář“ a začala pročítat poznámky. Jednička. Tlustě podtržený nadpis „Pravěk“, pak další důležité informace, doba kamenná, lovci, sběrači, pazourky, bylo tam všechno a bylo toho hodně. První otázku ale můžu s klidem vynechat, tu si určitě nevytáhnu. Já si dokonce myslím, že oni ji tam do toho losovacího sáčku s čísly vůbec nedávají. Určitě ne. U maturity přece nemůžou nechat někoho mluvit o neandrtálcích.
Přeskočila jsem úvodní listy a zamířila k nadpisu s číslem 2. „Starověké civilizace“. Také výrazně podtrženo a znovu všechny podrobnosti – Mezopotámie, Egypt, pyramidy, dynastie faraónů... Neuvěřitelné, jak jsem byla pečlivá a poznámky krásně a přehledně zpracované. Několikrát jsem je všechny pozorně pročetla, zkusila si látku zapamatovat a nahlas si to odříkat. Docela mi to šlo.
Skvělé, můžu pokračovat, rychle dál... a dál už nebylo nic. Další stránka, kde mělo být antické Řecko a Řím, už byla prázdná. Žádné číslo 3 už v sešitě nebylo. Jenom hrozivá prázdnota mnoha desítek nepopsaných čtverečkovaných listů. Teprve teď mi to doopravdy došlo. To mám za to. Skončím bez maturity, nejspíš jako prodavačka někde v zelenině. Co jsem si myslela? Že se ten sešit dopíše sám? Jak se to teď mám všechno najednou doučit? Cítila jsem se jako nikdy před tím, uboze, hůř, než po zpackaném strojopisu, naprosto zoufalá, protože si vlastní neschopností během jednoho dne zničím celý zbývající život.
Následujících 48 hodin jsem nespala. Ležela jsem na koberci a pročítala pořád dokola obsah knihy Dějiny světa v domnění, že se mi konečně podaří zapamatovat si, jestli byla dřív válka Severu proti Jihu, nebo Bitva na Bílé hoře. Byla jsem úplně mimo a cítila naprostou bezmoc. Rodičům jsem se neodvážila vůbec nic naznačit, jen jsem přestala mluvit a jíst, což oni vnímali jako součást soustředěné přípravy na výkon.
V den maturitní zkoušky jsem si oblékla novou bílou halenku a fialovou sukni a vyrazila. Hlavou mi tekl proud sebezpytných výčitek: „Je to horší než cokoliv, co jsem kdy v životě provedla. Neumím vůbec nic. Jít k maturitě, na kterou jsem se nenaučila, je podvod! Dnes se na to přijde. Nedokončila jsem gymnázium, budu jediná z ročníku, koho vyhodí. Pomyšlení na maturitu v září je nepřijatelné, to je společenská sebevražda. Takovou ostudu jsme v naší rodině ještě neměli a můžu za to já!“
Vybavuji si čekání v prázdné třídě, až zavolají naši skupinku. Losování otázek z češtiny, příprava na potítku, zkoušení. Potom se šlo na angličtinu. Za chvíli tu byla ruština - tam došlo na očekávaný přednes veršů. Byla jsem jako stroj, skoro jsem nevnímala, co se děje, strachem a trémou jsem se celá třásla. Za pár minut už to nastane. Budu doživotně vyřízená.
Ve zkušební komisi na dějepis naše vedoucí semináře chybí. Při losování otázky se na mě jiná dějepisářka vlídně usmívá, ale já mám v očích slzy a kroutím skloněnou hlavou, abych ji v tichosti upozornila na to, co přijde. Když konečně neochotně sáhnu do sametového sáčku a pomalu vytáhnu první kolečko, kterého jsem se dotkla, neodvážím se na něj podívat. Upustím ho do ruky udivené profesorky a tupě hledím stranou.
„Tak, Katko, pojďte. Vylosovala jste si otázku číslo DVĚ. Tady je zadání, posaďte se a v klidu si to připravte.“
Kolem páté odpoledne jdeme na vyhlášení výsledků. Hučí mi v uších a okolní dění příliš nevnímám. Teprve když jsem vyšla ven před budovu, naplno mi došlo, co říkala třídní: „Český jazyk - chvalitebně, angličtina - výborně, ruština - výborně, dějepis - výborně. Gratuluji vám k vyznamenání, vždycky jsem věděla, že na to máte!“
Večer jsme seděli se spolužáky ve výčepu restaurace Kotva, všichni okolo se překřikovali a dohadovali, kdo měl při zkoušení větší okno a jak kdo chytře odpovídal na záludné doplňující dotazy pedagogů. Já se do debaty nezapojila. Jsem totiž jediná, kdo s absolutní jistotou ví, že na vědomostech u maturitní zkoušky vůbec nezáleží. Maturitu za nás totiž skládá vyšší moc.
