Slyším, cítím, ochutnávám...

Vzduch
Dusím se!
Kolem stojí dalších šest osob a tváří se nezaujatě, ale nevěřím jim to.
Abych si zkrátil čas, čtu si nápisy na kovových zdech. Přemýšlím, který je nový a který přežil poslední čištění. 

Nápisy nepomáhají. Pohledy ostatních začínají být zoufalé. Všichni doufáme, že naše utrpení brzy skončí, ale i ta minuta je cítit věčností.
A to i přes roušku je nám to vše jasné. 

Někdo to má na botě. Jen doufám, že to nejsem já.
Dveře výtahu se otevřou a my se konečně vyvalíme ven. Jako povodeň.
Všichni zahazují roušky a zhluboka se nadechnou. Vzduch!
Lucie Jarešová

Auvajs
Sedím a koukám do stropu. Světlo z ostrého reflektoru mě štípe do očí. Při každém mém pohybu šustí igelit, který mám pod sebou. Čůrek potu mi stéká po zádech. Strašně to lochtá. Jsem nervózní, co přijde. Pomalu přestávám cítit pravou tvář. Už se to blíží. Ale ještě ne, ještě nechci. Otevírám pusu. O zuby mi cinká něco kovového. Tak co? Jdeme na to? V duchu odpovídám. Ne, nejdeme. Ale je mi to prd platné. 

Vtom uslyším ohlušující pískání. 

Je to tady! Není cesty zpět. 

V puse mi začínají lítat kousky mého zubu. Odsávačka jede na plné obrátky. Dusím se vlastními slinami a cítím spáleninu. Auvajs. Ostrá bolest projíždí celým tělem. Proboha, dyť to nemá bolet. Začínám křičet. To to nikdo neslyší? Asi ne. Auvajs. Zase ucuknu. Proboha, co je to za řezníka. Po tváři mi teče slina a mám pocit na omdlení. Ať už to skončí. Vzdávám to a pokouším se myslet na něco hezkého. Nic mě nenapadá. Mám v sobě tolik nenávisti. 

"Hotovo, můžete si vypláchnout."

Hurá, už bylo na čase, pomyslím si.
Ondřej Radil




Svařák

S kamarádkou chodíme na vánoční svařák. Jeho vůně je cítit už od východu z metra na Václaváku. Jeho chuť nám rozvazuje jazyk a příjemně nás rozehřívá. Všude kolem znějí koledy a my začínáme vzpomínat na mládí. 

Náš věk však má své výhody. Nemusíme hledat občanku v kabelkách, protože ji po nás už nikdo nechce.
Lucie Rimarčíková