Spisovatelský seminář - napsala Petra Šestáková

Ateliér komiks 2017 Fakulty designu a umění L. Sutnara v Plzni

Bylo to na gymnáziu, kdy jsem v ruce naposledy držela pero. Mluvím o tom tvůrčím. To, které tvoří příběhy a s nimi nové světy. Někdo by ho nazval spisovatelským, i když tak jsem mu já nikdy říkat nemohla. Teď tu sedím na semináři tvůrčího psaní s očekáváním, ale především se strachem. V ruce žmoulám papír, na kterém mám vytištěný můj první tvůrčí text po více jak čtyřech letech. A když nás nový ženský hlas lektorky vyzve, abychom své příběhy přečetli nahlas, trochu se zarazím. Já jsem ještě nikdy svůj příběh nahlas nečetla! 

Proběhne mnou vlna nervozity, ale přece jenom... někde v kouktu duše se ozývá malinké potěšení. Dosud jsem všechny své práce odevzdávala do rukou učitele, aniž by je někdo chtěl číst. O veškeré hodnocení se postaral červený inkoust. I když občas obsahoval vlídné slovo chvály Pěkné!, většinou se celá zpětná vazba schovala za stručnou číslici, která ocenila hlavně gramatiku. Červený inkoust nekomentoval kvalitu psaní a hlavně nikdy nepomohl a nedal tvůrci možnost text vylepšit! To se najednou úplně převrátilo. Červený inkoust nahradila slova motivace a konstruktivní kritiky. 

Na konci náročného semináře odcházím vyčerpaná, ale s dobrým pocitem... a natěšená na další hodiny, protože to byl teprve začátek.
Každá další výuka s sebou přinášela nové zkušenosti a především výzvy. Náročné, pro mě do té doby naprosto nepředstavitelné úkoly, ve mně zpočátku vyvolávaly spoustu pochyb a nervozity. Ale výzvy jsou přece od toho, aby se zdolávaly! A já jsem se vždycky nerada vzdávala.
***
Prázdný papír, tužka v ruce, mozek mi zastírá nervozita. V hlavě slyším jen: „Máte dvacet minut na psaní, pak si to přečteme.“ Nemůžu se toho zbavit. Vidím jen tu záři bílého papíru. Přemáhá mě panika. Odejdu z dosahu lidí a snažím se uklidnit. I když někdy to opravdu vypadalo beznadějně, všechno mělo svůj smysl...
***
A tak tu znovu sedím nad bílým papírem. Ale teď už není prázdný. Je tu blok pokrytý písmem a svítící obrazovka posetá černými znaky. A já najednou po dlouhé době cítím ten závan nových světů a neobjevených míst. Jako když začnete číst první kapitolu knihy. A moc doufám, že budu mít dostatek odvahy na to, abych se tím závanem jednou nechala unést. A za ten pocit Vám, paní Emingerová, strašně děkuji, protože bez vašich hodin by se znovu určitě neukázal. Prozatím zkusím být alespoň tím malým spisovatelem, co si doma píše do tajného deníku.