Úspěšný lov - napsal Ondřej Radil

Stojím nad zastřeleným srncem a mlčky žádám o odpuštění. Cítím pokoru a tíhu odpovědnosti. 

Vzpomínám na dědu, který mě k myslivosti v dětství přivedl a na náš první společný lov.
„Bábinko, nachystej Ondráškovi teplé oblečení. Půjde se mnou na srnce,“ řekl jednoho odpoledne z ničeho nic děda a odešel ke skříni na zbraně. 

Říkal mi Ondrášku. Často ve spojení s výtkou, ať neklepu nohou. Byl jsem totiž dosti neklidné dítě. „Tumáš dalekohled a jdi se připravit. V šest musíme vyrazit.“

Byl jsem nadšený. Na den, kdy mě děda vezme s sebou na srnce jsem čekal dlouho.  

Už za brankou mi děda špitnul, ať jsem potichu. 

Šli jsme podél lesa. První byl děda a já za ním. Oči jsem měl přilepené na jeho flintě a představoval si, jaké to asi bude. Zároveň mi však bylo horko, jak jsem byl nabalený. Děda nechtěl, abych v chladném večeru nastydl, ale mě to oblečení děsně štvalo.
Vylezli jsme na posed. Seděli jsme beze slov vedle sebe a pozorovali pole před námi. V tom tichu jsem vnímal každý zvuk a moje dětská fantazie pracovala na plné obrátky. V každém šustnutí jsem hned viděl orla, medvěda, jezevce, tygra.

Čekání bylo nekonečné. A hlavně to mlčení. Měl jsem v hlavě tolik otázek a těšil se až ten lov začne. Rád bych řekl, že jsme takto seděli třeba dvě hodiny, alevlastně vůůbec nemám tušení. A neměl jsem ho ani tehdy. 

Čas se táhnul jako žvýkačka na botě a já se začínal nudit. Najednou mi děda sáhnul na koleno, ukázal do pole před námi a podal mi dalekohled. 

Liška!!! 

Chtěl jsem nadšením vykřiknout a představoval si dědu, jak kovboje, který bude střílet, dokud lišku nedostane. 

Bylo to ale úplně jinak. Šlo to všechno ráz na ráz. Děda vzal do ruky flintu a zamířil. Pak jsem slyšel cvaknutí a obrovskou ránu. Ránu jako z děla. Vzrušením jsem se rozklepal. Jenže... to byl konec.

Žádný střílení z kulometu, žádný hejna zvěře. 

Nic. Hotovo. Vyřízeno. 

Slezli jsme z posedu a šli lišku hledat. Chtěl jsem se rozběhnout, zarazil mě však dědův klid, vážnost.

Trvalo strašně dlouho, než jsme lišku našli. Ležela v trávě, nenebná, mrtvá. 

Bylo to straně divný. Myslel jsem, že budu mít radost. Ale jen jsem koukal.
Děda si k lišce kleknl, smeknul klobouk a dlouho mlčel. Nakoenc se pokřižoval. 

Pak vzal mlčky lišku za ocas a šli jsme domů. 

Cestou jsem přemýšlel, proč jsme se neradovali. Byl to přeci úspěšný lov...

Jak šla léta dál, děda stárnul, ale pořád rád chodil na lov. Někdy se vrátil se srncem, liškou či divočákem, ale někdy neulovil nic. To pak s úsměvem říkal: „Ondrášku, dneska vyhrála příroda, a tak to má být. To si pamatuj.“

Děda umřel, ale já si to pamatuju pořád.  

Stal jsem se také myslivcem... 

Při svém prvním opravdovém lovu jsem také cítil jen pokoru a tíhu odpovědnosti, když „příroda nevyhrála“. A konečně jsem pochopil, proč se děda při „úspěšném lovu“ neradoval.