Je prosinec. Mrzne. Tata říkal, že bude nutné jít do lesa a označit tam stromek na Vánoce. Stromeček ještě vloni vybíral tata společně s nama. Letos mám důvěru a měl sem jej vyhledat s bráchama sám. Já si myslím, že důvěru jsem dostal hlavně proto, že se tatovi do té práce, jako do jakékoliv jiné, moc nechtělo. (Bydlíme ve škole a tata v ní - je to jednotřídka – učí.)
„Jirko, tady máš,“ podává mi mama kus červeného pruhu jakési hadry, „vyberte nějaký pěkně rostlý, asi metr a půl vysoký. A do lesa nechoďte. Vyber nějaký hned na kraju. A ať je to smrček. Ten pruh látky uvažte na větev, co nejvýše, aby byl dobře vidět. Rozuměls?“„Rozuměl.“
„Tak běžte. A hned potom dom! Jasný?“
„Jasný, označit smrček a potom hned zpátky dom.“
A tak sme teda šli, já a mladší brácha Petr. Nejmladšího Pavla jsme schválně nechali u školy. Poslal jsem ho za mamou pro rukavice a hned jak zašel do domu, tak byla naše zdrhačka. Stejně by s ním byla jenom otrava, protože by už v půlce cesty začal zase bečet, ať počkáme, že deme rychle, že to řekne, a to mně nestojí za to, a to si rači doma vyslechnu kázání. Určitě, když nás nenajde čekat před školou, tak pude k Noskům za Pavlem. Pavel Nosků je jeho kamarád a chodí spolu do druhé třídy.
Pod kopcem Homolou byly smrčky natěsnané moc nahusto, že si navzájem překážely větvama a nebylo moc poznat, který je ten pravý krasavec, co má být označený. Brácha se prodral dovnitř mladé smrčiny a našel takovou pěknou malou mýtinku, ne větší než naša kuchyň, a tam uprostřed trůnil hledaný stromek jak malovaný. Žádná větev nebyla kratší, žádná zbytečně nepřečuhovala a navíc byl sám a nebylo pochyb, že jej v týdnu před Ježíškem snadno najdeme. Uvázal jsem na něj hadr, jak nejvýše šlo dosáhnout, a spokojeně jsme vyšli ven z lesa.
Ještě nás to táhlo jít do Školnice, což byla kdysi taky obydlená osada hned vedle Vilémovic, na jedno bezvadné zgarbiště. Zgarbišť bylo po Němcích v okolí víc. Byly to takové pokladnice všeho, co jsme mohli pro nás potřebovat. Hodně se tam válely třeba rozbité hrnce, kýble, hromady všelijakého železa a fůra flašek, co vypadaly jak od vína. Ale nějak nám nedošlo, že vlastně když je prosinec, tak přijde rychle tma a ono už bylo určitě pozdě, protože najednou bylo šero, a tak jsme šli rači dom. Už nás trápil hlad a chuť na teplý čaj. Petr taky říkal, že je mu zima. Asi byla, protože měl nudlu u nosa a furt popotahoval a utíral si nos do rukávů, že na nich byly šmouhy jak od slimáka.
„Tak sme ho našli a označili,“ řekl jsem, jen jsem vlezl do kuchyně.
„A kde jste nechali Pavla?“
„On s nama nešel.“
„Jak nešel? Vždyť jste měli jít všichni spolu. Tak kam šel?!“
Mama mně hrozně nadala. Místo čaje jsem se honem obul a fofrem utíkal k Noskům, protože bylo jisté, že jsou dva Pavlové spolu. Ale u Nosků nebyl ani teď a ani předtím. Jejich Pavel se na krok nehnul odpoledne z domu, protože je nachlazený a paní Nosková by ho nikam v té zimě nepustila, šak kdoví, jestli nemá horečku. Tak sem utíkal ještě ke Kálalům, i když sem věděl, že tam od nás nikdo nechodí. Kálalovi byli kulaci z Čech, co měli dřív velký statek a taky jako Noskovi měli dvě děcka, Milušku a Venouška. Dřív byli statkáři a teď dělali zase na statku, akorát, že na státním, a tak si myslím, že jsou vlastně pořád statkáři. No a u Kálalů taky nebyl a nebyl ani u Dumasů.
Fakt už jsem byl vyplašený. Běžel jsem přes celou dědinu navrch a pak dule, skoro dva kiláky. Celý vystrašený jsem ani nevěděl, jak moc už mám jazyk na vestě. Jenom se ze mě kouřilo. Uřícený sem přišel dom s myšlenkou, že třeba mezitím už je Pavel doma, ale nebyl. Nebyl ani čas na nářez, protože mama i tata už byli oblečení a vzali s sebou eště Noskovi a taky šel Šomik od Alexandry, co bydlí hned naproti škole, a venku se přidal eště Helmut Hauke a šli ho, vyzbrojení baterkama, hledat do tmy.
Ze strachu, co bude se mnou, až ho najdou, protože vina byla určitě moje („Seš z bratrů nejstarší a máš mít rozum!“), jsem šel dolů do třídy. Tam bylo ještě z dopoledního topení teplo. Kamna už byla ale vyhaslá, a tak jsem chtěl připravit podpal na druhý den, aby se mohlo jenom škrtnout a bylo to. Šel jsem teda do třídy, že nejdřív přinesu ze sklepa dva kyble s uhlím a až potom půjdu pro dřevo. Ve třídě nebylo potřeba svítit, protože kamna byla hned kousek od dveří a navíc tam bylo světla z chodby dost. Vzal sem ty kyble a ani rači neměl strach jít do sklepa jako jindy, protože hlava byla plná toho, co se bude dneska ještě dít a to tak, že hlavně se mnou. Dal jsem uhlí za dveře a teprve potom otočil vypínačem, abych vybral popel, připravil ten zátop a podíval se, kolik chybí v dřevěné bedně za kamnama třísek a polínek na zítřejší topení. A v té bedně spal Pavel.
Tož to mně spadl kámen ze srdce, že nezůstal zmrzlý někde v lese, ale věděl sem, že pro mě to teď bude horší, než kdyby se mu něco stalo. Ani nevím, jak dlouhé bylo čekání. Potom všichni přišli strašně vážní a mama bečela. Hned přestala, jak viděla, že je Pavel doma a jak se to vysvětlilo, že šel, když nás neviděl před školou, se nám schovat. Myslel si, že ho budeme hledat, vlezl do té bedny za kamna a tam, když jsme furt nešli, tak usnul.
Všichni si u nás hned dávali rum proti zimě a na štěstí. Ten měla mama nachystaný, že bude dělat vaječný koňak na Vánoce. Šel sem ho koupit znovu, ten mají v obchodě furt. A jak všichni rádi pili ten rum, tak mě tata zapomněl seřezat. Já jsem mu to rači nepřipomínal a byl jsem rád, že je Pavel doma, že je stromek označený a že asi pudu pro rum eště dneska znovu, a to nebude ten, co má být do toho airkoňaku. A taky, že to tak bylo.
Tata potom vytahl kytaru a začalo se zpívat Na Okoř je cesta a Hájku háječku a Tydlidáta a to už jsem věděl, že mám vyhráno.
Já jsem věděl, že s tím stromkem bude nakonec malér. Ten smrkový podrost, když jsem se k němu týden před Vánocema dobrodil se sáňkama a pilou, vypadal úplně jináč, než jsem si pamatoval. Celá přední stěna stromů byla úplně stejná. Nešlo vůbec poznat místo, kde se původně dovnitř vlezlo na tu mýtinku. Sněhu na větvích bylo tolik, že se nedal ani setřást. Jít dovnitř, i kdybych věděl kama, tak to bych musel dělat do sněhu tunel. Úplně bezmocný, tak po hodině, jsem uřezal jeden stromek. Bylo mně úplně jedno, jak vypadá. Vypadal jako pometlo, byl svalený na bok a sníh z něho spadl. Vůbec nebyl pěkný, ale mně už to bylo jedno. Vymrzlý, s nudlama u nosu eště většíma, než měl brácha, zapadlý furt po pás do závějí, jsem nadával na celou zimu i na Vánoce. Nakonec se dostal ten hnusný strom na sáňkách až k nám do šopy. Tam jsem ho eště trošku zkrátil. Potom přišel tata, aby, jako vždycky, nasadil pod stromek kříž. Ten je malinký, z lehkého měkkého dřeva, a když se podaří ořezat kmínek tak, aby se do otvoru v kříži vlezl, tak nemá vůbec žádnou rovnováhu a padá, jen se o něho zavadí. Letos kmen tata zúžil tak, že to hned vyspravoval klínkem. Eště jsme stromek nechali v šopě, protože Vánoce vypuknou až za pár dní.
Štědrý den je vždycky ten nejnervovatější den v roce a nejhezčí večer v roce. Letos všechno začalo ráno tím nešťastným stromečkem, co čekal zatím v šopě na svou zrádnou úlohu a eště o ní ani chudák nevěděl. U nás stromeček, když nemáme obývák a do kuchyně se nevejde, je u našich v ložnici, kam jsou pořád otevřené dveře z kuchyně, protože tam se ani netopí a je tam furt vlažno akorát od kuchyňského tepla. A stromek stojí tak, aby na něho bylo vidět z kuchyně, takže přes vánoce nám není vzácný. A taky, když je v ložnici trochu chladněji, tak z něho nepadá tolik jehličí a má teda svoje výhody. Jeho hlavní nevýhoda je, že má ten vratký malý kříž, co kvůli němu, ale spíš kvůli tatovu umění, bude eště dneska hořet. Ale ještě předtím bude okolo něho sprosté nadávání, co tata málokdy vypustí z pusy. Tata je poručík od dělostřelců ze Znojma v záloze, nás umí postavit do pozoru, když chce, ale se stromkem mu to nikdy nejde.
Přinesl jsem ten smrček ze šopy nahoru a položil ho na zem v ložnici. Dál už je všechno tatova práce, než se rozčílí natolik, že pro letošek vztekle zruší Vánoce, praští se vším, jak to leží a běží, i s baňkama a řetězama, a pude se uklidňovat dule ke své motorce. Ale nejdřív je klidný a jde na vše s prčou, jsou přece Vánoce a měla by i u nás být ta pravá pohoda, co se line z rádia v kuchyni. Po roce Vánoce, Vánoce, přicházejí, šťastné a veseléééé…
Postavil stromek na místo pod oknem křížem rovnou na zem. Smrček má asi metr a půl. Větve, co chybí na jedné straně, šak sem říkal, že je to pometlo, se zamaskovaly natočením právě k zácloně u okna. Jenže těma větvema, co byly jenom na jednu stranu, se pořád převažoval a chtěl padat směrem ke kuchyni. Aby nepadal, uvázal tata za kmínek tenký provázek a ten zahákl za kliku na okně. Tak, mělo by to krásně držet. Pro jistotu ešte dule na kříž dal dvě cihly, co přinesl ze sklepa. Mamě rači nic o těch čachrech se špagátem neříkal, asi aby neukazoval, že to ani letos neumí. Začal věšet baňky a jiné ozdoby, nasadil nahoru taky hvězdu, takovou krásnou z perliček, co vypadala jak nebeská vločka. Rozvěsil čokoládu z kolekce, a navíc takové cukrované želé kolečka s čokoládovou polevou, co bych se po nich umlátil, a nakonec pověsil vánoční řetězy. Teprve potom nacvakal na větve žabkové košíčky se svíčkama a prskavky.
„Mařenko! Pojď se podívat. Tak, co mu říkáš?“ Očekával tata pochvalu.
„Je moc pěkné, Františku. Ale ty cihle dule, to je hrůza. Dám ti staniol a zabal je do něho, ať není dojem pokažené,“ řekla.
A tak si tata klekl a chtěl vyndat ty cihly, ale jak se narovnával, zapomněl na maskovaný špagát. Provaz stromek přes tatovy záda nadzvedl a stromek na ten šup už letěl na zem. Některé baňky se rozbily, smrček se vyrval z kříže, protože klínek byl špatně zatlučený. Bylo půl jedenácté dopoledne a bylo po pohodě a po Vánocích. Alespoň tak vše v tu chvilu vypadalo. Tata je hrozný nervák a jak mu něco nejde, což je často, tak se mění na zuřiváka, co mu ubližuje celý svět. A tak kurvoval, že se může na celé Vánoce vykašlat, že má posraný život a že hňup poslouchal něco o balení cihel, kdo to kdy slyšel a že je to vždycky tak. Nikdo ani nedutal, nejvíc nedutala mama. Tata nechal stromek stromkem, vzal si cigarety a na štědré poledne šel pryč, asi za motorkou.
Rači sme, my bráši, šli nedutat do pokoje a hráli si, co dostaneme pod stromeček od Ježiška. Já jsem sice už dávno, aspoň tři roky, věděl, že Ježišek není, ale bráši na něho eště pořád věří. Stejně jako vloni jsem pečlivě hledal, kde sou schované dárky. Moc jich u nás nikdy nebylo, ale stejně jsme měli vždycky velkou radost. Já mám nejrači knížky. To bylo mým velkým přáním, Hrdina Nik od Štorcha, Mayův Vinnetou a jakákoliv verneovka. Nebo bych mohl dostat třeba Foglarovy Hochy od Bobří řeky, ale ty mi tata říkal, že nesmí u nás vycházet. Já jsem o nich četl v časopisech Vpřed, co má tata ve své bedně na půdě, a to je vůbec nejlepší čtení. Hlavně Rychlé šípy a povídky od Batličky. Vlastně bych byl nejrači za svázané ročníky Mladého hlasatele, co vycházel před válkou. Petr s Pavlem chtěli opravdické pušky, stejné, jako měl Vinnetou, nebo jeho pokrevní bratr Old Shatterhand od Stříbrného jezera. A taky chtěli stavebnicu a nový balón. Co bude pod stromečkem letos, jsme ale vůbec netušili. A jak jsem eště pár dní předtím, ze zvědavého hladu, hledal ty letošní dárky, vyčíhl jsem chvilku, kdy mama nebyla v kuchyni a vlezl do špajzu, kde bylo cukroví. Dárky tam nebyly, ale zlákala mě chuť vaječného koňaku. Nic lepšího nikdo nikdy nepil. A tak sem vzal jednu flašku pod tepláky ke klukům do pokoje. Neměl sem to dělat. Já už nevím, co se dělo pak, ale zvraceli jsme všichni tři. Mamě mohlo být divné, že je v pokoji tak dlouho ticho, ale asi jí to vyhovovalo kvůli tatovi. Když přišla za nama, bylo už pozdě. Byli jsme opilí a pozvracení, a tak jsem musel přísahat, až mně bylo zase dobře, že už nikdy, NIKDY! nebudu pít zakázaný alkohol a už vůbec ho nebudu dávat bratrům, co ještě nemají rozum, ale já už jsem přece dost velkej, abych rozum měl, tak proto.
Odpoledne na Štědrý den byla ložnica zavřená a už tam nikdo nesměl jít. Vrátili jsme se dom ze sáňkovačky, postavili jsme na kost zmrzlé tepláky a punčocháče v dětském pokoji do kouta, šli se umýt, oblékli si čisté oblečení a v pokoji pak čekali na Ježiška. V kamnech krásně praskalo dřevo a my si stoupli k oknu, nechali zhasnuté světlo a dívali se do tmy venku k Homoli a já jsem klukům sliboval, že uvidí zlaté prasátko, když budou ticho. A tak jsme dýchali na sklo, to se rosilo, furt bylo potřeba utírat okno rukávama. A pak jsme slavnostně snědli salát a smaženého kapra a řízky. A šli znovu do děcáku. Konečně zazvonil zvoneček a my se málem přerazili o sebe, kdo bude u stromečku dřív.
Byl krásný. Při zhasnutém světle v ložnici vypadal úplně jinak než za světla. Prskavky prskaly, svíčky dělaly mihotání a pod stromkem byla úžasná hromada balíčků, co sem netušil, kde se asi ukrývaly. Chvilku jsme se od dveří jenom tak bažili pohledem. Mama se dívala na tatu a tata se díval na mamu a oba vypadali, jak jsou spokojení, že se nám ta prskavková nádhera líbí.
Potom se mama vypravila ke stromku, aby začala rozdávat dárky. Sehla se pod stromek, brala jakýsi balíček až zezadu a jak se narovnala, tak schovaný špagát zapracoval, jak měl. Stromek se naklonil a od svíčky začala hořet jedna větva. A už tam vletěl tata a chtěl honem hasit, což se povedlo až za chvilku, kdy smrček už nevypadal vůbec vánočně. Tata kupodivu tentokrát nenervoval. Jak pozhasínaly svíčky a prskavky, tak stromek opřel o záclonu, aby bylo místo pro rozdání dárečků. Když souboj se stromkem a křížem konečně prohrál, už nahlas neprotestoval.
A bylo velikánské překvapení, co všechno jsme měli. Já měl tři knihy, jedna z nich byla Hrdina Nik, tak to jsem úplně šílel radostí, a taky oblečení a pravé zimní boty z kůže. Petr s Pavlem stavebnicu Merkur a společně Člověče, nezlob se a Kloboučku hop a každý nové pastelky. Tak to byl Ježíšek jak hrom. Tata si s mamou otevřeli láhev vína a kouřili v kuchyni u rádia a my jsme už do kuchyně ani nepřišli, jak jsme si žili šťastné a veselé Vánoce. Petr s Pavlem už dávno spali a já si četl statečného Nika, až i mě přepadl spánek.
