Vánoční ozdoby - napsala Asja Žilová

Tak. Dnes nachystám vánoční ozdoby. Mám jich hodně, ale mezi nimi je jedna, ta nejdražší a nejvzácnější - měděný stromek. Teď ho složím a bude hlavní ozdobou jako každý rok. Ten malý stromeček kdysi znovu a napořád spojil naši rodinu.
Bylo to v roce 1949. 

V krbu plápolal oheň, kolébal naše stíny na bílých zdech pokoje i stín maminky, která hrála na piano. Zdálo se, že v tu chvíli hudba ovládla všechny. Vločky za oknem tančily v rytmu Passacgalie, oheň i svíčky. Hudba je strhávala s sebou. Ruce maminky lehce klouzaly po klávesách, jakoby únava po těžké práci zmizela a my jsme s bráškou snili o zázraku. Vždyť byly Vánoce. Zázrak se někde zatoulal, pořád nepřicházel. Maminka se stále vracela k tatínkově oblíbené Passacgalii, jakoby mu tím posílala vzkaz: „Vrať se domů, chybíš nám.“
Ráno, když slunce vycházelo z mrazivého oparu, jsme uslyšeli známé kroky. Maminka zapomněla, že je ještě v noční košili, a vyběhla ven jako střela. 

Táta, náš velký milovaný táta se vrátil! Nesl v náručí maminku a přenesl ji přes práh jako první den po svatbě. Objímali jsme tatínka jako kmen stromu tak dlouho, až rampouchy z jeho vousů začaly tát a kapky z nich nám padaly na hlavu. Nejsem si jistá, jestli to byla jen voda.
Po snídani začal tatínek omluvně.

„Ježíšek byl letos skromný a poslal nám pro celou rodinu jen jeden dárek. Tady je.“ 

 Vytáhl z kapsy krabičku a v ní byl skládací stromeček, dva zvonečky, čtyři svíčky a dvě porcelánová srdíčka. Stromeček jsme složili a zapálili svíčky. Teplo plamínků roztočilo srdíčka a probudilo zvonky. Tatínek nás objal a my jsme nehybně seděli očarovaní něžným cinkáním. Konečně jsme byli všichni spolu.
Od té doby nesmí v našem domě na Vánoce chybět Passacgalia a stromeček s porcelánovými srdíčky. 

I když se teď srdíčka dotýkají zvonků tak trochu pajdavě a skřípavě a jejich hlas je sotva slyšet, stále ten stromeček věrně slouží svému poslání a každý rok nás zve ke společnému rozjímání.