Velký muž, v těle kluka – Lucia Rimarčíková

Byl prosinec, pár dnů před Vánoci, když jsem jako každým rokem požádala své široké okolí o věci, které nepoužívají nebo mají navíc a věnovali je pro maminky s dětmi v azylovým domě v Brandýse nad Labem. 

Díky štědrosti celého okolí se nasbíralo tolik věcí, že jsem v autě měla pocit, jako bych řídila náklaďák, ve kterém zbylo už jenom poslední volné místo pro spolujezdce. 

To místo bylo pro kamarádku Mirku, která mi se sbírkou pomáhala.
Z povídání nepřetržitě vtipných zážitků cesta z Prahy do Brandýse utekla tak rychle, že jsem skoro zapomněla v Brandýse na kulaťáku zabočit k Tescu, kde jsme mněli v plánu ještě dokoupit jídlo a drogérii. Nákupem jsme vyplnili poslední volný prostor pod sedačky a zvesela jsme pokračovali v cestě.
Za krátkou dobu jsme měli už v dohledu azylový dům, který je kousek od Brandýského zámku.
Zaparkovala jsem hned u hlavní brány. V ten podvečer, bylo hodně pod nulou. Prostředí vypadalo pohádkově.
Od brány k hlavním dveřím je velká terasa, která byla pokrytá námrazou. Vypadalo to jako velké kluziště, na kterém se odrážely paprsky světla z pouliční lampy. Jenom cestička ke dveřím byla posypaná kamínky. Oplocení zdobily ledové krystalky, spolu s malými rampouchy a celý dům byl už vánočně vyzdoben.
Ten pohled s pozadím na Brandýský zámek na mě působil pohádkově... i když z druhého uhlu pohledu, je smutné, když maminky s dětmi, musí utíkat se svých domovů a trávit kus svého života v náhradním bydlení,protože ostatní možnosti se jim v životě uzavřely… Díky těmto zařízením, můžou žít s dětmi důstojně a vyhnout se životu na ulici.
Po vychutnaní pohádkového pohledu, jsme šli zazvonit na kouzelný zvonek. A proč jsem ho nazvala kouzelným? Protože po jeho rozeznění, vyčaruje úsměv na všech tvářích, které nás uvidí a to nastalo za pár vteřin.
Po otevření vchodových dveří, jsme viděli mile překvapené a děkovné pohledy s úsměvy na tvářích maminek a sociální pracovnice, které nám hned nabídli pomoc, při vybírání a přenosu všech věcí z auta. Některé maminky zůstaly vevnitř hlídat malé děti, ale mezi tím se ze dveří v obrovské rychlosti řítil desetiletý kluk se slovy, že je tam jediný chlap a proto musí nejvíc pomáhat.
Ten kluk byl natolik odhodlaný pomáhat, že si zapomněl obout boty a vzít bundu, i když věděl, že venku hodně mrzne. Nechtěl ztratit ani chvilku a k autu běhal v ponožkách a triku. Pokaždé nabral tolik věci, kolik jenom unesl, rychle s tím proběhl dovnitř a opět se během vrátil k autu, až pokud nezůstalo prázdné.
Když jsem mu řekla, že máme spoustu času, aby se šel klidně obout a obléct, tak to hned zamítl a pokračoval s odnosem. Neměl čas na další vysvětlování, protože jeho záměr byl jednoznačný.
Z toho pohledu se mi tlačili slzy do očí, protože jsem viděla jeho mokré ponožky a pomalu mrznoucí nohy od zledovatělé terasy. Dalo mi hodně námahy, abych to ustála a nepustila ani slzu.
Potom jsme s Mirkou šli na chvilku dovnitř, abychom popřát příjemné a pokojné přežití svátků. Po přání, jsme se ze všemi rozloučili a opět jsme se vrátili do svých domovů. Ten zážitek mě dojal na tolik, že doposud naň vzpomínám. Klukové odhodlání mluvilo za vše.
Mám pocit, že to bylo pro něho obzvlášť těšké. Byl ve svém klučičím těle „věkovým vězněm“ bez možností, jako mají dospělý muži.
Věřím, že jednou bude z něho milující, zodpovědný muž, tatínek, gentleman a bude oživovat, to co pomalu vymírá a to jsou tradičné rodinné hodnoty s úctou k ženám, nositelkám života.
S úctou a láskou ke všem lidem na celém světě.