Koukal jsem na Supermana a v tom zvonek. Rychle jsem běžel ke dveřím, schody jsem bral po dvou a věřil, že je to… A byla.
Rychle jsem utíkal v ponožkách k brance. Křičel jsem radostí: „Už na tebe všichni čekáme!“ Teta se usmála, otevřela dveře auta, kde byly vánoční dárky pro všechny, a tak jsem ani na chvilku neváhal a nosil jsem je dovnitř jako o duši. Jednou jsem to skoro nevybral a měl bych bouračku se sněhulákem, který byl na terase kousek od vchodových dveří. U třetího kola se mi sníh začínal lepit na ponožky a dělaly se mi z něho malé kuličky, ale ty jsem pokaždé vydupal do koberečku a zůstaly mi jenom mokré ponožky. Teta mi říkala, abych se šel obout, že máme čas, ale já jsem si potichu pořád říkal, že jsem jako Superman a jemu by mokré ponožky přece taky nevadily.
Byl jsem tady jediný velký chlap, a tak jsem chtěl pomáhat co nejvíc. Tetu jsme pozvali na čaj a mezitím jsme si všichni rozbalovali dárky. Maminky plakaly dojetím a děti měly z dárků velkou radost. Tak jako já, protože jsem dostal vysněnou knihu o Supermanovi.
Žiju v azylovém domě v Brandýse nad Labem.
