Teď byla plná.
Hygienička, zástupci školského odboru, zdravotníci. Štruncová, krajská tajemnice pro věci osvětové, ve svém upnutém kostýmku a s vlasy pečlivě sčesanými do vysokého drdolu si nás jednoho po druhém měřila jako kobra poplašené králíčky.
Důvodem této schůzky byly vši. Přes veškeré dosavadní snahy spočívající v zesilovaných opatřeních se tito cizopasníci ve vlnách šířili napříč mateřskými a hlavně prvními stupni základních škol jako požár ve sluncem vyprahlé savaně.
„Soudružky a soudruzi, je vám snad jasné, že situace je neúnosná. Jsem si jistá, že jste určitě neudělali všechno, co je v takových případech potřeba,“ hřměla z výše své stranou jí svěřené funkce. „Ano, jistě, tady soudruh ředitel může namítnout, že vši se čas od času ve škole mezi dětmi objeví, ale všimněte si, že dávám důraz na to čas od času. Tohle ale už připomíná epidemii...
„Soudružky a soudruzi, je vám snad jasné, že situace je neúnosná. Jsem si jistá, že jste určitě neudělali všechno, co je v takových případech potřeba,“ hřměla z výše své stranou jí svěřené funkce. „Ano, jistě, tady soudruh ředitel může namítnout, že vši se čas od času ve škole mezi dětmi objeví, ale všimněte si, že dávám důraz na to čas od času. Tohle ale už připomíná epidemii...
Sám vedoucí tajemník se velice podivil, jak je to možné, že právě u vás si s tím neodkážete poradit. Jak kontrolujete dodržování přijatých opatření? Jak působíte na školy? Na rodiče? Mě to skoro zavání sabotáží, soudruzi...“ hlas se jí přeladil do hysterické fistule.
Nikdo se neodvážil ani hlesnout.
Štruncová nás znovu nepřátelsky přejela svýma pichlavýma očkama a pustila se do citování velice poutavých pasáží z nejrůznějších stranických usnesení stran zvyšování uvědomělosti lidu v oblasti zdravotnické prevence a hygieny.
Štruncová nás znovu nepřátelsky přejela svýma pichlavýma očkama a pustila se do citování velice poutavých pasáží z nejrůznějších stranických usnesení stran zvyšování uvědomělosti lidu v oblasti zdravotnické prevence a hygieny.
Mě obestřela zlá předtucha neblahého vývoje věcí příštích, a také hromů, které hrozily snést se na mou hlavu. Zastupovala jsem totiž na zdravotnické osvětě dlouhodobě nemocnou vedoucí. Potřebovala jsem nutně pauzu. Zvedla jsem se.
„Promiň, soudružko. Nechci rušit, ale jdu ještě uvařit kávu. Kdo se přidá?“
Ještě jsem nedopočítala ruce, které se z vděčnosti za to přerušení jako tráva po dešti nadšeně zvedaly, když se ozvalo rychlé zaklepání provázené prudkým otevřením dveří.
Ještě jsem nedopočítala ruce, které se z vděčnosti za to přerušení jako tráva po dešti nadšeně zvedaly, když se ozvalo rychlé zaklepání provázené prudkým otevřením dveří.
Stál v nich můj prvňáček. Bundu rozepnutou, čepici naraženou na stranu, velký blátivý flek na ráno čistých kalhotách. Na chviličku se při pohledu na to množství lidí zarazil, ale potřeba sdělit matce tu skvělou novinu přetrumfla ostych.
„Mami,“ vyrazilo se sebe moje zlatíčko přešťastně. „Zejtra nejdu do školy. Mám taky vši!!“ Zavládlo hrobové ticho. Jako po výbuchu jaderného reaktoru. A zatím co se všechny oči upřely na mě, já nevěřícně zírala na svého něžného záškodníka.
Ten si to mrazivé zděšení přítomných vysvětlil po svém.
„Mami,“ vyrazilo se sebe moje zlatíčko přešťastně. „Zejtra nejdu do školy. Mám taky vši!!“ Zavládlo hrobové ticho. Jako po výbuchu jaderného reaktoru. A zatím co se všechny oči upřely na mě, já nevěřícně zírala na svého něžného záškodníka.
Ten si to mrazivé zděšení přítomných vysvětlil po svém.
„Mami, neboj,“ sdělil mi konejšivě. „Já si tu veš nekoupil od Lakatoše. Ten už za ně chce tři kačky. Já ji koupil normálka, od jiných kluků. Za kačku!“
