Jsem perličková, ne ta rusácká. Jsem osmicípá a trůním na špici kavkazské jedle. Miluju tu vůni. Ale teď, kdybych mohla, kašlu a slzím. To zapálené prskavky se letos nějak nepovedly a více smradí, než šajní. Familie stojí jako o přehlídce kolem mě. Nevím, jestli jim oči září radostí nebo jde jen o odlesk z těch prskavek. Zpívají koledu, že se narodil Kristus Pán. Děti by, jak to tak vidím, zpěv klidně vynechaly a vrhly se na hromadu balíčků v suterénu jedle. A než jsem to domyslela, už se tak děje. Měkké dárky zůstávají až nakonec. Vítězí ty tvrdé, krabicové. Rodiče, mladší i starší trpělivě vyčkávají a kochají se nadšením ratolestí.
Jsem šťastná, ale má radost nebude mít dlouhého trvání. Už jsem si zvykla, vlastně ne, rozhodně nezvykla na fakt, že s příchodem Tří králů jedli odstrojí a skončím na další rok zase v temnotě vánoční krabice. Ale což, to je můj osud.
Jiří Wilson Němec
Dusné Vánoce
To budou asi jejich poslední společné Vánoce. Dusno by se dalo krájet spolu s kaprem, který vévodí štědrovečerní tabuli. Simona to ale zvládne kvůli dětem. Zářím na ni z vrcholu vánočního stromku a snažím se ji povzbudit.
Nejdřív Kamilce vykostí rybu a pak vybere z talíře Lukáškovi hrášek, který nemá rád. Až pak bude mít čas na to sníst svou vlažnou porci.
Při pohledu na ládujícího se manžela Martina polyká slzy.
Ticho u stolu sem tam rozbije klučičí výkřik: „Já už to nevydlžím, já už chci Ježíška.“
„Já to taky nevydržím!“ chtěla by zařvat Simona na celý obývák, ale nebylo by jí to nic platné, akorát by byla za hysterku. Co na tom, že manžel čeká dítě s kolegyní. Měl to být prý jen jednorázový úlet. Říkala, že bere prášky, tak to neřešil. Jako neřešil v životě nic zásadního. Prostě nějak bylo, nějak bude a proč si dělat starosti předem. Že bude potřetí otcem, řekl své ženě před pár týdny jen tak mimochodem.
Sleduji, jak Simona mechanicky přežvykuje kapří podkovu a jazykem hledá přehlédnuté kosti. Hlavou se jí honí, jak moc ji ten kravaťák naproti ranil.
Ale mlčí. Dělá to pro děti.
„Tatííí, kdy už zazvoní zvoneček?“ ptá se Kamilka.
„A mně se chce čůlat,“ hlásí čtyřletý Lukášek pusou plnou salátu.
„Ještě jste nedojedly a maminka se taky nějak loudá,“ odbyde je Martin.
„Hlavně tatínek že už je napapanej, asi někam spěchá,“ rýpne si Simona. „Nemůžeš Lukymu aspoň vytáhnout ty kalhoty, podívej, jak s nima zápasí. A Kamilo, ty se v tom nenimrej a jez! Nebo Ježíšek zase odletí.“
Ticho u stolu sem tam rozbije klučičí výkřik: „Já už to nevydlžím, já už chci Ježíška.“
„Já to taky nevydržím!“ chtěla by zařvat Simona na celý obývák, ale nebylo by jí to nic platné, akorát by byla za hysterku. Co na tom, že manžel čeká dítě s kolegyní. Měl to být prý jen jednorázový úlet. Říkala, že bere prášky, tak to neřešil. Jako neřešil v životě nic zásadního. Prostě nějak bylo, nějak bude a proč si dělat starosti předem. Že bude potřetí otcem, řekl své ženě před pár týdny jen tak mimochodem.
Sleduji, jak Simona mechanicky přežvykuje kapří podkovu a jazykem hledá přehlédnuté kosti. Hlavou se jí honí, jak moc ji ten kravaťák naproti ranil.
Ale mlčí. Dělá to pro děti.
„Tatííí, kdy už zazvoní zvoneček?“ ptá se Kamilka.
„A mně se chce čůlat,“ hlásí čtyřletý Lukášek pusou plnou salátu.
„Ještě jste nedojedly a maminka se taky nějak loudá,“ odbyde je Martin.
„Hlavně tatínek že už je napapanej, asi někam spěchá,“ rýpne si Simona. „Nemůžeš Lukymu aspoň vytáhnout ty kalhoty, podívej, jak s nima zápasí. A Kamilo, ty se v tom nenimrej a jez! Nebo Ježíšek zase odletí.“
„Jen klid, děti,“ mrknu paprskem po drobotině, „nebojte se, dokud tady já budu svítit, o překvapení vás nikdo nepřipraví.“
Anna Vocelová
Hvězdička
„Babi, kdy už to dojíš? A proč jíš tak pomalu? Ty už nemáš zuby?“
„Ale mám, Aničko, já si to jen vychutnávám. Celý rok se těším na salát a kapra, tak si to teď chci užít.“
„Jenže já si chci užít dárky, tak už to, prosím, dojez, ať může přijít Ježíšek,“ žadoní nedočkavá Anička.
„Aničko, nech babičku, ať si to v klidu dojí. Nebo jí zaskočí kostička a Ježíšek nepřijde vůbec.“
„Jak nepřijde vůbec? Copak on čeká, jestli někomu zaskočí kost, aby nemusel přijít? Proto si vymyslel kapra, aby ušetřil za dárky pro ty, kdo spolknou kost? To teda není fér. Já myslela, že je Ježíšek hodný.“
„Ale to víš, že je hodný. A když budeš hodná a trpělivá i ty, tak určitě přijde a nikomu z nás nezaskočí,“ snaží se uklidnit situaci maminka.
„A možná pak dostaneš i dárek, který sis tolik přála,“ doplní tatínek. „Však uvidíš, jenom vydrž. A jakmile babička dojí, tak ho můžete jít vyhlížet s babičkou do tvého pokojíčku. My tu zatím s maminkou poklidíme a třeba mezitím přijde.“
Po večeři babička s Aničkou vyhlížejí Ježíška z okna dětského pokojíčku, když v tom zacinká zvoneček v obývacím pokoji.
V tu chvíli se všichni scházejí u rozsvíceného stromečku a Aničce září očka. Sahá po největší krabici s jistotou, že tam je ta vytoužená panenka, která umí mluvit a čurat.
Rozbaluje krabici, celá rodina sleduje pouze ji a všichni čekají tu nadšenou reakci.
„Co to je? To není ona!“ začíná natahovat Anička.
„Jak to není ona, zlato? Tahle taky umí čurat,“ hned chlácholí Aničku maminka.
„Já jsem chtěla jinou. Viděla jsem ji v té reklamě v televizi a měla hnědé vlásky. Tahle je má blonďaté.“
„To přece nemá na funkci vliv,“ snaží se zachránit situaci tatínek. „Tahle prostě taky čurá a taky mluví.“
„ A podívej, jak se na tebe usmívá, určitě se jí líbíš,“ hladí babička svou vnučku po hlavě.
Anička pomalu přestává natahovat a duchapřítomná maminka přichází s geniálním nápadem, že si hned zítra s panenkou zahrají na kadeřnictví a vlásky jí společně nabarví.
To potřebovala Anička slyšet. Konečně spokojeně panenku objímá a dává jí jméno Hvězdička.
„Ale mám, Aničko, já si to jen vychutnávám. Celý rok se těším na salát a kapra, tak si to teď chci užít.“
„Jenže já si chci užít dárky, tak už to, prosím, dojez, ať může přijít Ježíšek,“ žadoní nedočkavá Anička.
„Aničko, nech babičku, ať si to v klidu dojí. Nebo jí zaskočí kostička a Ježíšek nepřijde vůbec.“
„Jak nepřijde vůbec? Copak on čeká, jestli někomu zaskočí kost, aby nemusel přijít? Proto si vymyslel kapra, aby ušetřil za dárky pro ty, kdo spolknou kost? To teda není fér. Já myslela, že je Ježíšek hodný.“
„Ale to víš, že je hodný. A když budeš hodná a trpělivá i ty, tak určitě přijde a nikomu z nás nezaskočí,“ snaží se uklidnit situaci maminka.
„A možná pak dostaneš i dárek, který sis tolik přála,“ doplní tatínek. „Však uvidíš, jenom vydrž. A jakmile babička dojí, tak ho můžete jít vyhlížet s babičkou do tvého pokojíčku. My tu zatím s maminkou poklidíme a třeba mezitím přijde.“
Po večeři babička s Aničkou vyhlížejí Ježíška z okna dětského pokojíčku, když v tom zacinká zvoneček v obývacím pokoji.
V tu chvíli se všichni scházejí u rozsvíceného stromečku a Aničce září očka. Sahá po největší krabici s jistotou, že tam je ta vytoužená panenka, která umí mluvit a čurat.
Rozbaluje krabici, celá rodina sleduje pouze ji a všichni čekají tu nadšenou reakci.
„Co to je? To není ona!“ začíná natahovat Anička.
„Jak to není ona, zlato? Tahle taky umí čurat,“ hned chlácholí Aničku maminka.
„Já jsem chtěla jinou. Viděla jsem ji v té reklamě v televizi a měla hnědé vlásky. Tahle je má blonďaté.“
„To přece nemá na funkci vliv,“ snaží se zachránit situaci tatínek. „Tahle prostě taky čurá a taky mluví.“
„ A podívej, jak se na tebe usmívá, určitě se jí líbíš,“ hladí babička svou vnučku po hlavě.
Anička pomalu přestává natahovat a duchapřítomná maminka přichází s geniálním nápadem, že si hned zítra s panenkou zahrají na kadeřnictví a vlásky jí společně nabarví.
To potřebovala Anička slyšet. Konečně spokojeně panenku objímá a dává jí jméno Hvězdička.
(Zuzka Kratochvílová)
Úděl vánoční hvězdy
Ááách, konečně si můžu pořádně protáhnout všechny cípy a nadechnout se čerstvého vzduchu. Voní tady skořice. Celý rok trčím ve tmě v krabici a na světlo se dostanu jen o vánocích. Jsem krásná a třpytivá vánoční hvězda a zasloužím zdobit špičku obrovského vánočního stromu, aby mě všichni obdivovali.
Jenže mě, jak vidím, pověsili jen na jedlovou větev a tu postavili do vázy na stůl.
A ta stará žena, která si mě před lety přinesla domů, se na mě ani neusměje. Nepozvala žádné děti, aby mě obdivovaly. Nemá tady ani kočku, která by si se mnou chtěla hrát.
Není tady nikdo. Jen ona sama sedí u stolu a upíjí z hrnku, který svírá ve vrásčitých rukách.
Copak tohle má být můj úděl?
(Hana Novotná)
