Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den.
„Okamžitě vstaňte a ven z místnosti!“ slyšíš a pomalu se rozkoukáváš. Vidíš kolem sebe muže různého stáří. Vnímáš strach, který obchází místností a nepříjemně zalézá až pod kůži. Všimneš si, že máš na sobě pruhovaný mundůr, stejně jako všichni kolem. Ani nevíš, jak jsi se dostal ven z místnosti, dav tě vzal s sebou. Stojíš v řadě a pozoruješ německé bachaře, kteří rozdělují muže do různých skupin. Přichází řada na tebe. Co po mě budou chtít? Co mám dělat?
Zachovej klid a stůj rovně, horší už to nemůže být!
Mýlíš se. Jdeš do skupiny číslo 3 a dostáváš číslo 3958. Čeká tě odklízení a spalování mrtvol. Chceš umřít.
Budík drnčí, probouzíš se zpocený, ale šťastný. Byl to jen sen.
Martina Talířová
Napsáno podle zadání:
Dopište příběh:
Kocovina
Starožitný stůl, polička s drobnými soškami a vedle nich černá urna. Vylekaný jsi vyskočil z postele. „Co to sakra…“ řekl jsi a přejel pohledem zbytek místnosti. Na druhé půlce postele strnule ležel chlapec. Poznal jsi v něm svého přítele.
„Martine!“ zalomcovals s ním. Nic se nestalo. „Martine!!!“ zkusils to ještě jednou a on reagoval překulením. Uff, žije.
Hlava ti třeštila. Najednou se rozletěly dveře: „Vy hovada, vraťte mi ženu!“ křikl na tebe a Martina naštvaný soused, vdovec.
Vzpomínky na včerejší noc se pomalu vkrádaly zpátky do tvojí paměti. Vypít flašku rumu na ex asi nebylo nejlepší rozhodnutí tvého života.
Sofie Epsteinová
Mýlíš se. Jdeš do skupiny číslo 3 a dostáváš číslo 3958. Čeká tě odklízení a spalování mrtvol. Chceš umřít.
Budík drnčí, probouzíš se zpocený, ale šťastný. Byl to jen sen.
Martina Talířová
Napsáno podle zadání:
Dopište příběh:
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit, kde to jsi, ani co je za den.
Starožitný stůl, polička s drobnými soškami a vedle nich černá urna. Vylekaný jsi vyskočil z postele. „Co to sakra…“ řekl jsi a přejel pohledem zbytek místnosti. Na druhé půlce postele strnule ležel chlapec. Poznal jsi v něm svého přítele.
„Martine!“ zalomcovals s ním. Nic se nestalo. „Martine!!!“ zkusils to ještě jednou a on reagoval překulením. Uff, žije.
Hlava ti třeštila. Najednou se rozletěly dveře: „Vy hovada, vraťte mi ženu!“ křikl na tebe a Martina naštvaný soused, vdovec.
Vzpomínky na včerejší noc se pomalu vkrádaly zpátky do tvojí paměti. Vypít flašku rumu na ex asi nebylo nejlepší rozhodnutí tvého života.
Sofie Epsteinová
Kalné ráno
Pomalu zapomínáš, kdo vlastně jsi. Měl by ses konečně rozhodnout, co vlastně od života chceš. Říkáš mi, že si mám zamést před vlastním prahem? Vzpamatuj se!
Ani sis nevšiml, že jsi přišel o ženu, pak o práci. Teď žiješ na chatě! Minulý týden ti vzali i řidičák! Kdy jsi vlastně naposledy vybíral poštu? Měla by dostat Nobelovu cenu, že to takhle dlouho vydržela. Ležíš tu jako vypitá láhev. Tak se sakra seber, chlape, než tě někdo vytřídí!Bohdana Pufferová
Rozlučka
Co se ti včera stalo? Proč tu jsi sám a proč si na nic nevzpomínáš?
Víš vůbec, že jsi včera odmítl nastoupit ke klukům do auta? Jak jsi se sem dostal? Nevíš nic. Co s tebou teď bude?
„Hele, už je vzhůru,“ slyšíš za svými zády a najednou ti to dochází.
Rozlučka se svobodou, chata u rybníka a kamarádi, se kterými jsi včera zahájil akci v baru na konci města.
„Kluku, ty jsi jim dal. Proč jsi s nima nechtěl jet? Hledali tě celou noc. Ještě, že svítil měsíc.“
Konečně ti svítá. Pěkně jsi to přehnal s vodkou a pak propadl panice a temným představám. Přestaň koukat po večerech na horory, teď tě, hochu, už brzy čeká jiná realita.
Martina Talířová
Nový den
Smrdíš chlastem a děvkama. Možná ses i poblil. Klidně dýchej a zbytečně nesleduj hodiny. Není kam chvátat. Práci už nemáš. No, vzpomeň, jak si včera hrdinsky (idiotsky) dal výpověď. Večer si platil za celou hospodu a pak s partou kumpánů projel všechny bordely ve městě. Nezbyly ti žádné peníze. Zvykej si, prohra je tvůj nový společník na cestě dolů. Nebo chceš lhát sám sobě? Nechceš. Tak vítej v novém dnu. Vítej v realitě.
Stanislav Rokos
Vítej na Zemi
Tvá mysl byla jako svázaná. Dřív jsi mohl vnímat všechny děje naráz, teď jakoby pouze v dílčích sekvencích. S hrůzou jsi zjistil, že vidíš jen v malém úhlu. A co ti to brání v pohybu? Je to snad tělo, co tě tak obklopuje a skrz co cítíš nepohodlí? A proč jsi tak těsně svázaný? A proč jsou kolem další postele, plné jiných směšně maličkých těl? Bože! chtělo se ti zvolat, ale místo toho se z tvých úst ozval jen pronikavý pláč. Vítej na Zemi.
Barbora Ponešová
Panika
Pomalu otáčíš hlavou a zmateně koukáš kolem sebe. Hledáš jakýkoliv pevný bod, který by ti prozradil čas nebo alespoň místo, kde se nacházíš. Hledáš světlo, probleskující skrze žaluzie, světlo, které probleskuje pode dveřmi, nebo odraz měsíce ve sklence s vodou, kterou si každý večer dáváš na noční stolek. Nic z toho však nevidíš.
Zachvacuje tě lehká panika, protože si nepamatuješ nic, co by ti pomohlo rozklíčovat tvůj aktuální stav. Ztěžka odddychuješ. Tvůj dech se ti okamitě vrací zpět, jakoby nad tebou na něco narážel. Pomalu zvedneš ruku a zkoušíš ji natáhnout nad sebe. Narážíš na studený pevný povrch. Zkoušíš hmatat oběma rukama, ale všude kolem tebe jsou pevné stěny. Jako by jsi byl uzavřený v nějakém stísněném prostoru. Zkoušíš se převalit z postele, ale do prostoru vedle postele se ti vejde sotva noha. Tušíš, že se odsud už nemusíš nikdy dostat.
Štěpán Klega
Karikatura
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den.
Všechno tě bolelo a jediné, co jsi vnímal byla zima a vlhké oblečení, které tě studilo. Nevím, jestli se dá tenkému kabátku s kalhoty v pruhovaném designu a vpředu zdobící žlutou hvězdou říkat oblečení, ale nic jiného si na sobě neměl. Najednou si vzpomeneš, slyšíš křik v němčině, ostré světlo se ti zařezává do očí a rány pěstí nestačíš počítat. Otevřené rány tě pálí, celé tělo jako by bylo v pekle. Časem poznáš, jak moc je tvé přirovnání pravdivé.
Co jsi provedl, že tak musíš trpět? Bláznivá a rádoby vtipná karikatura z tebe udělala trosku. Jak málo stačí, aby svoboda byla to nejcennější, co máš.
Libuše Hlaváčková
Nový den
Smrdíš chlastem a děvkama. Možná ses i poblil. Klidně dýchej a zbytečně nesleduj hodiny. Není kam chvátat. Práci už nemáš. No, vzpomeň, jak si včera hrdinsky (idiotsky) dal výpověď. Večer si platil za celou hospodu a pak s partou kumpánů projel všechny bordely ve městě. Nezbyly ti žádné peníze. Zvykej si, prohra je tvůj nový společník na cestě dolů. Nebo chceš lhát sám sobě? Nechceš. Tak vítej v novém dnu. Vítej v realitě.
Stanislav Rokos
Vítej na Zemi
Tvá mysl byla jako svázaná. Dřív jsi mohl vnímat všechny děje naráz, teď jakoby pouze v dílčích sekvencích. S hrůzou jsi zjistil, že vidíš jen v malém úhlu. A co ti to brání v pohybu? Je to snad tělo, co tě tak obklopuje a skrz co cítíš nepohodlí? A proč jsi tak těsně svázaný? A proč jsou kolem další postele, plné jiných směšně maličkých těl? Bože! chtělo se ti zvolat, ale místo toho se z tvých úst ozval jen pronikavý pláč. Vítej na Zemi.
Barbora Ponešová
Panika
Pomalu otáčíš hlavou a zmateně koukáš kolem sebe. Hledáš jakýkoliv pevný bod, který by ti prozradil čas nebo alespoň místo, kde se nacházíš. Hledáš světlo, probleskující skrze žaluzie, světlo, které probleskuje pode dveřmi, nebo odraz měsíce ve sklence s vodou, kterou si každý večer dáváš na noční stolek. Nic z toho však nevidíš.
Zachvacuje tě lehká panika, protože si nepamatuješ nic, co by ti pomohlo rozklíčovat tvůj aktuální stav. Ztěžka odddychuješ. Tvůj dech se ti okamitě vrací zpět, jakoby nad tebou na něco narážel. Pomalu zvedneš ruku a zkoušíš ji natáhnout nad sebe. Narážíš na studený pevný povrch. Zkoušíš hmatat oběma rukama, ale všude kolem tebe jsou pevné stěny. Jako by jsi byl uzavřený v nějakém stísněném prostoru. Zkoušíš se převalit z postele, ale do prostoru vedle postele se ti vejde sotva noha. Tušíš, že se odsud už nemusíš nikdy dostat.
Štěpán Klega
Karikatura
Vzbudil ses na tvrdé posteli, otevřel oči do mlhavého rána a nemohl sis vybavit kde to jsi, ani co je za den.
Všechno tě bolelo a jediné, co jsi vnímal byla zima a vlhké oblečení, které tě studilo. Nevím, jestli se dá tenkému kabátku s kalhoty v pruhovaném designu a vpředu zdobící žlutou hvězdou říkat oblečení, ale nic jiného si na sobě neměl. Najednou si vzpomeneš, slyšíš křik v němčině, ostré světlo se ti zařezává do očí a rány pěstí nestačíš počítat. Otevřené rány tě pálí, celé tělo jako by bylo v pekle. Časem poznáš, jak moc je tvé přirovnání pravdivé.
Co jsi provedl, že tak musíš trpět? Bláznivá a rádoby vtipná karikatura z tebe udělala trosku. Jak málo stačí, aby svoboda byla to nejcennější, co máš.
Libuše Hlaváčková
