Už včera večer se beduíni choulili u ohně a místo obvyklé taneční zábavy s darbukami jen vařili čaj a šeptali si. Rozuměl jsem jen jedinému slovu: Virus.
Tady. Uprostřed ničeho. To mi to ještě přišlo zábavné...
Teď už jedeme k hranicím. Letadlo nám letí za osm hodin.
Třicet stupňů ve stínu. Malá stříška, která nás chrání před tím nejhorším žárem. Studenti sedí na betonové ploše mezi vysokými ploty s ostnatými dráty. A my, tři učitelé, kteří máme po deseti dnech expedice už jen jediný úkol: dostat nás na nedaleké letiště v Eilatu a odletět domů.
Ředitele nepočítám. Neumí anglicky, nijak nám s organizací nepomáhá. Je tu spíš na dovolené s manželkou.
Jordánci nás tu před chvílí vysadili a odjeli. Izraelci nás ale nechtějí vpustit na své území. Říkají, ať si autobus zase zavoláme zpátky a do Čech ať letíme zítra z tři sta kilometrů vzdáleného Ammánu.
Nechtějí nám dovolit ani jít k nim do Izraele na záchod. V nejakutnějších případech chodíme zpátky k milým jordánským celníkům. Letadlo má odlétat asi za šest hodin.
Studenti už začínají být hodně nervózní. Statečně jejich dotazy odrážíme. Usmíváme se. Prosíme o trpělivost.
Kolega telefonuje. Pořád telefonuje. Občas se hádá, občas dlouho mlčí. Když to položí, s úsměvem nám sdělí špatné zprávy. A telefonuje dál. Přehazují si ho mezi sebou ministerstvo turismu, ministerstvo zdravotnictví, ministerstvo školství, česká ambasáda a české ministerstvo zahraničních věcí. Do toho se snaží pomáhat i cestovka.
Stále dokola je prosíme o výjimku z pravidla, které začalo platit dnes ráno: žádní cizinci do Izraele.
Teď se někam dovolal. Prý k nám přijde vedoucí tohoto hraničního přechodu.
Za chvíli skutečně někdo přichází, ale vedoucí to není. To nám jen další celník přišel říct, ať jedeme pryč.
Od svého vedoucího prý žádný pokyn nedostal. Máme jet prostě pryč. Hned.
Letadlo do Čech odlétá za pět hodin.
Izraelci naši okupaci hraničního přechodu vzali na vědomí. Donesli nám vodu a sušenky. Posunuli nás kousek dál od jordánských gastarbeitrů, kteří tudy chodí z práce a mají viditelný zájem o naše studentky. Celníci vidí, že se jen tak nevzdáme a do Ammánu neodjedeme. Jsou z nás trochu bezradní. Letadlo odletí za tři hodiny.
Uvědomuji si, že se tohle vůbec nemuselo stát. Stačila malá lež: zamlčet návštěvu Betléma. Tam jsme byli před pár dny. Nikdo z nás netušil, že v té oblasti propuká pandemie. Teď je to naše Kainovo znamení.
My jsme ale byli pravdomluvní. Zrovna jako jeden z našich studentů, který se při příletu z Čech celníkům čestně přiznal k velikonočním lyžovačce v Itálii. A samozřejmě byl okamžitě poslán zpátky domů. Itálie tehdy byla něco jako dneska Betlém.
Cítím se jako běženec. Člověk, který chce být vpuštěn někam do bezpečí. Má odpovědnost za nějaké to dítě. Je unavený. Nejistý. Celé je to ponižující. Do odletu letadla zbývají dvě hodiny. Přestávám věřit, že s ním odletíme. Zjišťujeme možnosti ústupu do Jordánska.
Přichází opět ten úředník, který nás už několikrát vyhazoval. Tentokrát jde s dvěma dalšími. V gumových rukavicích drží igelitové pytle. Máme do nich vhodit své cestovní doklady. Pustí nás. Obrovská úleva. Pláču štěstím.
Do odletu zbývá hodina, za kterou se toho stane ještě hodně. Izraelci přistaví autobus až k nám, do neutrální zóny, a odvezou nás ke zvláštnímu vstupu na místní letiště. Neprojdeme běžným odbavováním s ostatními cestujícími. Dostaneme ještě jedno občerstvení. Pak přejedeme přímo na letištní plochu a policisté nás posadí do letadla. Říkám si, že ten autobus kontaminovaný naší přítomností nejspíš Mosad podpálí nebo vyhodí do povětří.
Během letu dostane jedna z našich studentek epileptický záchvat, seběhnou se u ní hned dva doktoři a všechno dobře dopadne.
Přistáváme v Praze.
Ředitel pro nás vyhlásí na zítra velkorysé volno. Prý nemusíme do školy. Je pondělí devátého března 2020. Za dva dny se v lockdownu stejně ocitne celá země.
