Hned na úvod budu citovat:
„Nejméně umělecké, jehož nejvíce básníci užívají z nouze, jest poznání podle znamení. Další je to, které vymyslil básník, nikoliv čeho vyžadují souvislosti událostí. Třetí druh poznání vychází ze vzpomínky, čtvrtý z úsudku. Ze všeho nejlepší poznání je, když vzniká z pravděpodobných událostí překvapení.“Právě jste slyšeli citaci Aristotela. Jestli jste z toho poněkud zmatení, jste na tom stejně, jako já. Zní ten text na první poslech jako hotentotština. A tak se pokusím tu nesrozumitelnost rozklíčovat.
ARISTOTELES nám předkládá pět nejlepších způsobů dobrého psaní:
1. Představení charakteru v akci
2. Rozpoznání
3. Vzpomínku
4. Umělé řešení
5. Popis
Pojďme na to odzadu. Tedy ze všech dobrých způsobů psaní od toho nejméně dobrého k nejlepšímu.
Poznání podle znamení není nic jiného než POPIS. Slavní spisovatelé využívají metodu popisu s různým důrazem. Zatímco King používá popis jen jako nutný rámec, do něhož pak vkládá svůj příběh, Gardner dává popisu větší význam. Považuje ho za jednu z důležitých cihel pro stavbu dobrého díla. Jeho cihly se střídají: popis, dialog, akce. Literární vyprávění se popisem zpomaluje a dialogem zrychluje.
Čtvrtým způsobem dobrého psaní je UMĚLÉ ŘEŠENÍ. Tenhle způsob autor používá tam, kde si s řešením neví rady. Tehdy přichází takzvaný „zásah shůry“. Nebo jde o předem daný záměr. Nejčastěji se s ním setkáváme v pohádkách. Zlatá ryba, kouzelný dědeček, pomoc mravenců, ptáků a podobně. Americký autor detektivek Raymond Chandler napsal: „Není nic snazšího: když vám příběh začne kysnout, přiveďte na scénu chlápka s pistolí.“
Třetím nejlepším způsobem jsou VZPOMÍNKY. Uvádějí v život zapomenuté příběhy, které dávají ději život a budoucímu ději smysl. Vzpomínky vyvolává třeba právě probíhající děj. Paní, asi maminka, má potíž s kočárkem, který chce dostat do autobusu. Pozorovateli se vybaví situace z dřívějška – vzpomínka, kterou sám zažil. Tuhle vzpomínku do příběhu použije a možná mu pomůže rozvinout (posunout) děj dále. Vzpomínku může vyvolat cokoli. Vůně, staré sešmajdané boty, odřený loket, něčí řeč. Může to být i melodie, západ slunce, prostě cokoli.
Druhým nejlepším stupněm dobrého psaní je ROZPOZNÁNÍ. Arnošt Lustig vymyslel příklad o třech vojácích, kteří útočí na kulometné hnízdo. Když ho nedobydou, kulomet bude kosit palbou všechny další vojáky v rojnicích za nimi. Vojáci postupují a kulomet začíná střílet. Zabije prvního, vzápětí padne druhý a ten poslední – třetí – rozpozná, že nyní je řada na něm. To jsou silné momenty. Autor dopomáhá čtenáři pochopit, co přijde, a ono to pak opravdu přijde. Jinou variantou téhož je otevřený konec, kdy si čtenář musí uvědomit, co bude následovat, i když se o tom již nepíše. Text v tom místě často končí třemi tečkami.
PŘEDSTAVENÍ CHARAKTERU V AKCI je tím nejlepším způsobem dobrého psaní. Neříkat: „Ten je blbej, ten je mazanej, ten je chytrej,“ nýbrž popsat v akci jejich jednání. Z akce charaktery postav samy vyplynou. Mafiánů, těžce nemocných, zamilovaných, pracovitých aj.
Učebnice uvádí typický příklad představení charakteru v akci: Kluk svádí dívku. Slibuje jí hory doly, tvrdí, jak ji šíleně miluje. Oblbne ji a ona ho pustí do svého pokoje. Už jsou svlečení, když v domě začne hořet. Kluk si uvědomí, že jde o život, popadne své oblečení a uteče oknem. Nebohá dívka uhoří. Z toho vidíme, že dívka byla hloupá, když se nechala ukecat, a že kluk ji vůbec neměl raději než sebe, jak prohlašoval. Šlo mu jen o to ji svést.
Všechny uvedené způsoby dobrého psaní je užitečné v díle kombinovat. Dobře namíchané ingredience těchto způsobů jsou, při správně zvoleném množství, stejně jako u skvělého receptu na chutné jídlo, zárukou úspěchu. Samozřejmě, že nejdůležitější je samotný příběh, jeho námět, zápletka, pointa. O těchto aspektech bude řeč v dalších dílech kurzu.
