Danakilská proláklina - pekelná kolébka lidstva - napsala Bohuslava Kopřivová

Danakilská proláklina 

Cesta pomalu klesá, teplota o to víc stoupá. Jedeme do Danakilské prolákliny v Severní Etiopii. Je to jedno z nejchudších a nejteplejších míst planety. Právě tady byla nalezena Lucy, nejstarší kostra člověka.

Krajina se nepodobá žádné jiné na zemi. Drsné pustině vévodí několik sopek. Zem je naprosto vyprahlá a tvoří ji hlavně soli. Vroucí voda bublá v zářivě žlutých horkých pramenech a z vulkanického podzemí, v němž modře světélkuje láva, vycházejí jedovaté plyny. V legendách kočovného kmene Afarů, kteří tuto oblast Afrického rohu obývají, je jižní kráter sopky Erta považován za bránu do pekla. 

Danakilská proláklina se vytvořila před miliony let, kdy zemské desky v Rudém moři a v Adenském zálivu narazily do Východoafrického zlomu a pak, jako by odskočily, začaly se od sebe opět vzdalovat. Propadem země na hranici africké, arabské a indické tektonické desky vznikla trhlina, která se ale - na rozdíl od jiných míst na světě - nenaplnila vodou.

Prameny řeky Awaš objevil v 19. století západně
od Addis Abeby český cestovatel Antonín Stecker.

Danakilská proláklina je tak jedním z nejníže položených míst planety. Nachází se 126 metrů pod mořem. Denní žár se tu běžně šplhá k 50°C ve stínu. Přístroje zanamenaly  vůbec nejvyšší průměrné roční teploty na Zeměkouli.
Právě proto tady vysychá nejdelší etiopská řeka Awaš. Měří 1200 km a ztrácí se v řetězci propojených slaných jezer daleko od mořského pobřeží, takže nikdy nedosáhne Indického oceánu.
"Země se tu rozpadá ve švech," líčí náš etiopský průvodce Miky, kterého jsme si na tuto dobrodužnou cestu najali  v Addis Abebě. "Jak povrch pevniny pomalu klesá, tak se podle vědců i Danakilská proláklina jednou naplní vodou. Zrodí se velké jezero a nakonec ho zalije moře." 

Až na příhraniční osadu je celá oblast téměř neosídlená. Přežívá tu jen kočovný kmen Afarů, jejichž tělům stačí k životu mnohem méně vody i jídla, než je u lidí jinde na světě běžné. Po staletí se živí těžbou soli, která se používala i jako platidlo v dobách Etiopského císařství proslulého pod názvem Habeš. 

Náš průvodce Miky je hrdý Habešan, připravený nám ukázat svou zem a splnit všechna naše cestovatelská přání. Je majitelem cestovní kanceláře v Addis Abebě s několika zaměstnanci. Když jim však ukázal intinerář naší cesty, odmítli nás k Afarům doprovázet. 

Tito nomádi jsou totiž známí svým nepřátelstvím vůči všem vetřelcům, před nimiž od nepaměti hájí svůj životní prostor a vodu. Kdysi se mladí Afarové mohli oženit (samozřejmě jen v rámci vlastní skupiny) až poté, co zabili nějakého cizince. Požadovaným důkazem splněné podmínky bylo uříznuté přirození nepřítele, neboť i kdyby přežil, už nemohl mít další potomstvo... Dnes už od této tradice upustili, ale přesto se dobrodruhům, kteří sem vyrážejí poznat zázraky barevné pouště, doporučuje cestovat s ozbrojeným doprovodem. 

Míříme do správního centra Danakilské prolákliny. Osadu představuje několik příbytků podél cesty, která na jedné straně slouží civilistům a na té protější je vyhrazena pouze pro posádku armády. Na hranice s Eritreou je to necelých deset kilometrů, a proto tady bez ozbrojeného doprovodu už nikam dál nesmíme.
Jdeme se ubytovat. Chatrče jsou jen z klacků, občas na nich vlaje několik roztrhaných igelitů. V našem přístřešku jsou čtyti protěné postele vypletené provazy.  Podlaha "hotelového pokoje" je hliněná, žádná vrátka, proč taky? Zvířata tu nejsou...
A neroste tu také nic. Je to horší, než jsem si vůbec dovedla představit.

V poledne panuje nedýchatelné vedro. Slunce pálí, až se vzduch tetelí a klame zrak. Nikdy bych nevěřila, že se právě tady se kdy mohla nacházet kolébka lidstva. Poblíž vesničky Hadar v dolním údolí řeky Awaš totiž objevil v roce 1974 americký paleoantropolog Donald Johanson kosterní pozůstatky australopitéka afarského staré 3,2 milionu let. Dostaly jméno Lucy. A já si teď jako Lucy připadám. Jsem na pokraji sil. Úplně vysušená a hučí mi v hlavě. 

Místní, kteří se sem stěhují vždycky jen na osm "chladnějších" měsíců v roce, jdou za poledne spát. Já nemůžu, protože moje postel s provazy a uzly by mohla být se mi zdá dobrá tak akorát jako lůžko pro fakíra. 

A tak zírám do děravého stropu naší ubohé chatrče a přemýšlím o samici raného australopiteka, jejíž zkamenělé kosti a lebku jsme viděli v Národním muzeu v Addis Abebě. Lucy byla vysoká 1,1 metru, vážila 29 kg a po sestavení kostí se podobala šimpanzi. Měla malý mozek, ale kosti pánve a nohou už svědčily, že Lucy spadá mezi homininy, kteří stáli a chodili vzpřímeně. 

I já bych teď chtěla pořádně zkamenět jako Lucy, abych přežila to vedro. Nic jiného, než poušť a barevné šutry jako z nějaké jiné galaxie tu nejspíš ani není...

K večeru se vydáváme naproti karavaně velbloudů. Stovky zvířat vždy ve stejnou dobu procházejí nedaleko odtud s nákladem obrovských bloků soli. U blízkého jezera Assale sekají celý den v extrémních teplotách afarští dělníci suchou solnou krustu. Z ní vyrábějí solné kvádry, které přepravují na velbloudích hřbetech po celé Etiopii. Sůl je bohatstvím a zároveň prokletím téhle země.
Sůl tu používali dokonce jako platidlo už od 12. století, kdy se tato oblast Afrického rohu stala součástí Etiopského císařství proslulého pod názvem Habeš. Osm se let ve slavné Habeši vládla Šalamounova dynastie, která odvozovala svůj původ od izraelského krále Šalomouna a africké královny ze Sáby.

Karavana má zpoždění, a tak se při čekání dozvídáme další podrobnosti, že prvním králem ze Šalamounské dynastie byl Menelik I.. Prý se narodil královně ze Sáby po její návštěvě u Šalomouna v Jeruzalémě někdy v 10. století před naším letopočtem. "Poslední habešský císař byl Haile Selassie I. a vládl do roku 1974," uzavírá náš původce Miky a dodává, že pocházel z 225. generace nemanželských potomků biblického židovského krále. 

Slunce zapadá, nesnesitelné horko ustupuje a najednou je to tady. Karavana přichází. Je obrovská a kvádry soli také. Každý velbloud nese na zádech až 200 kg nákladu. Přesto jsou velbloudi se svými pány mnohem čilejší než my.  A já přemýšlím, jak mocná je příroda. Jak je možné, že se pouštní nomádi dokázali žhnoucmu slunci tak dobře přizpůsobit, zatímco my bychom bez pravidelného přísunu tekutin v téhle nehostinné zemi dlouho nepřežili.

Danakilská proláklina 

Druhý den ráno se jedeme podívat do míst, kvůli kterým jsme do Danakilské prolákliny vlastně přijeli.

Západněji položená a nejstarší ze sopek na jihu prolákliny je dvoutisícovka Mount Ayalu. Není činná - na rozdíl od mnohem nižšího vulkánu Erta Ale, který je nejčinnější sopkou celé Etiopie. Místní lidé ji nazývají „doutnající hora“, protože má jako jedna z mála sopek na světě téměř trvale na vrcholu lávové jezero. Někdy i dvě. 

Jde o čedičovou sopku o šířce 50 km, která dosahuje do výšky 600 m nad mořem. V noci už z dálky září na vrcholu vulkanického kopce světlo, které se rozplývá nad bublající a tuhnoucí lávou. 

Vstup ke kráteru prý není náročný, protože cesta vede po nepříliš strmém kopci. Jenže my jsme tam nechtěli, protože před deseti lety vulkán během jedné z erupcí usmrtil několik turistů a vědců, kteří kempovali nedaleko lávových jezer. 

Pro výlet jsme si vybrali termální sirné prameny u další sopky Dallol. Ležíí ještě blíž k hranici s Eritreou. Proto si musíme na ochranu najmout čtyři vojáky z místní posádky. 

Jsou to většinou krásní vzrostlí Habešané, určitě nás ochrání... A tak všechny batohy ze zavazadlového prostoru našeho auta musejí ven. I rezervu měníme za ozbrojence. Právě od nich se dozvídáme, jak přísně si zdejší nomádi hlídají svá teritoria. Každý rodinný klan putuje během roku po určité trase tak, aby vždycky přišel do oblasti, kde je dostatek vody a pastvy pro dobytek. Jednotlivé klany se po trasách pohybují s velkou přesností a jakékoli odchylky se musí předem dojednat mezi náčelníky.

Jedeme po krkolomné cestě už dvě hodiny vyprahlou krajinou. Když konečně zastavíme, dozvíme se, že dál už to autem nejde. 

"Pešky ještě pár minut," říkají vojáci. 

Slunce zase žhne, pod nohama žlutozeleně září etiopská poušť a v hlavě už mi opět buší. Přesto se asi za tři čtvrtě hodiny za armádního doprovodu téměř doplazíme k překrásným barevným jezírkům různých odstínů snad celého barevného spektra. Tady si vzpomenu na návštěvu Yellowstonu, který mě před lety tolik okouzlil. Tenkrát jsem myslela, že nic zvláštnějšího a barevnějšího na světě nemůže být. 

Opravdu může. Všude kolem dominuje krajině červená, bílá, žlutá, zelená a oranžová barva. Vypadá to tu jako v nějaké cizí vesmírné galaxii.

Až do roku 1926, kdy došlo k explozi sopky Dallol působilo okolí stejnojmenného jezera zcela obyčejně. Po výbuchu se proměnilo v krajinu s pestrobarevnými geologickými útvary, které za svůj zázračný vzhled vděčí síře, železu, fosforu a dalším minerálům. I přes svou krásu, která v poslednch letech přitahuje dobrodruhy z celého světa, však zůstává Danakilská proláklina pochmurným místem nehostinným k životu. I já tento přírodní zázrak najednou přestávám vnímat. Jak teplota stále stoupá, všechny barvy se mi začínají míchat. Vidím jen rozmazaně. Potřebuju pít. Hodně pít.

Afarské rčení říká: Když máš žízeň nebo jsi ztratil směr, pokračuj v chůzi pod sluncem, protože nakonec tě někdo uvidí. Pokušení stínu, usednout pod jeden z deseti tisíců trnitých keřů, je smrtící. Nikdo tě nenajde.

A tak se rychle vracíme k autu. Cesta zpět se zdá nekonečná. Ještě že máme s sebou armádu... Až ve stínu uvnitř našeho vozu při spuštěné klimatizaci bušení v hlavě ustává. A mně konečně dochází, jakou jedinečnou krásu jsem viděla.

Ve chvíli, kdy si blahořečím, že přece jen to plahočení stálo za to, ozve se za námi křik. Naši ochránci se v zavazadlovém prostoru hádají. 

Jeden z nich se bije v prsa, máchá rukama a připomíná rozzuřeného šimpanze. Sice amharštinu neznáme, ale je jasné, že se rozpaluje jako poušť kolem nás. Rozepře se stupňuje. A najednou drobněšjí gestikulující muž, kterému jsem tajně dala přezdívku mužský Lucy, zasune náboj do kalašnikova a namíří na tři vzrostlé Habešany. 

Přestáváme dýchat. Je otázkou náhody, zda stihne zmáčkonout spoušť, či ho kolegové rychle odzbrojí. Okamžitě vyskáčeme z auta. Pět chlapů má opravdu co dělat, aby rozzuřeného vojáka zvládlo. "Lucy" vyvádí, jako by se zbláznil. Když ho spoutají, dozvídáme se příčinu konfliktu: 

"Chtěl kolegy postřílet, neboť se mu smáli, že vypadá jak opičák," vysvětluje Miky. 

Další den Danakil opouštíme. Platíme za každou postel v přístřešku. A také kuriózní položku za úklid, přestože se v našem "hotelovém pokoji" celou dobu na hliněné podlaze válely ingeliťáky, zátky od coly a další odpadky jako na smetišti... Ale nezlobila jsem se. Danakil je tak nehostinná krajina, že sem opravdu těžko někdo zavítá, a tak pro těch málo místních je potřeba každého dolaru, aby tu vůbec přežili. 

Byla jsem šťastná, že jsem to místo viděla, ale zároveň jsem byla ráda, že ve zdraví odjíždíme. Marně jsem pak pátrala, jak se osada jmenovala. Na Etiopském katastrálním úřadu je vedená jako město duchů.

Danakilská proláklina v bývalé Habeši

  

  

Původní verze: 

Severní Etiopie, dříve Habeš - hranice s Eritreou.
Nejdražší a nejhorší ubytování, za zády odjištěný nabitý kalašnikov a teplota 48°C.
Jedeme do jednoho z nejchudších a nejteplejších míst na světě - Danakilské prolákliny, nacházející se 126 m pod mořem. Nehostinná krajina se nepodobá žádné jiné na zemi. Je tvořena solemi přítomnými v půdě, vroucí vodou bublajících z horkých pramenů a jedovatými plyny z podzemí. Tato oblast je téměř neosídlená, a jako osada je vedena jako město duchů.
Cesta pomalu klesá, teplota o to víc stoupá. S doprovodem ozbrojeného průvodce dorážíme do Správního centra Danakilské prolákliny, které se skládá z několika příbytků na jedné straně, určené pro civilisty, na druhé straně cesty z pro posádku armády. Na hranici s Eritreou je to max. 10 km, a tak opatrnosti nezbývá. 

Chatrče jsou jen z klacků, občas na nich vlaje několik roztrhaných igelitů. Je to horší, než jsem si dovedla představit. Naše ubytování je přístřešek a obsahuje 4 proutěné postele vypletené provazy. Podlaha hliněná, žádná vrátka to nemá, taky proč, zvířata tu nejsou. Oblast je naprosto vyprahlá, neroste tu nic. Je poledne a nepředstavitelné horko, teplota je skoro 50°C a všichni (i místní) jdou spát. Já nemůžu, hučí mně v hlavě a provazy s uzly by mohly být dobré lůžko tak pro fakíra.
K večeru se vydáváme naproti výpravě velbloudů, kteří vždy ve stejnou dobu, procházejí blízko nás s nákladem velkých kvádrů soli ze zdejší oblasti. Karavana má zpoždění, chvíli čekáme, já jsem na pokraji sil, a tak se vracíme do chatrče. Je tam alespoň stín a druhého pokusu vidět obří karavanu se solí se už nezúčastňuji. Přemýšlím, proč se vlastně kodrcáme do takovýchto dálek a nepohody. Slunce zapadá, nesnesitelné horko ustupuje a přestávám litovat, že jsme zde. Jsou to zážitky na celý život, možná i proto, že si člověk sáhne na dno svých sil.

Druhý den ráno se jedeme podívat na hlavní zdejší lákadlo, úžasná jezírka různých solí a minerálů neskutečných barev. Je to ještě blíž k hranici, a tak si musíme na ochranu najmout ještě 4 vojáky ze zdejší posádky. Vše ze zavazadlového prostoru musí ven a batohy i rezervu měníme za ozbrojence. Asi po dvou hodinách krkolomné cesty jsme na místě, tedy dál už to autem nejde a pěšky prý tak 20 minut. No bylo to podstatně delší, sluníčko pěkně přitápělo a já si opět říkala, proč nejedu na dovolenou někam k moři. 

Za doprovodu armády jsme se téměř doplazili k překrásným barevným jezírkům různých odstínů, snad celého barevného spektra. 

Tento přírodní zázrak jsem však pomalu přestávala vnímat, teplota stále stoupala a mě se všechny barvy začaly míchat a viděla jsem jen rozmazaně. 

Cesta k autu se zdála nekonečná. 

Horší to však ještě bylo na zpáteční cestě. 

Naši ochránci se začali v zavazadlovém prostoru hádat. Sice amharštinu neznám, ale bylo jasné, že se hádka stupňuje. Vyvrcholilo to tím, že jeden u nich zasunul náboje do kalašnikova a chtěl všechny postřílet. 

Přestali jsme dýchat. 

Byla to otázka náhody, zda stihne zmáčkonout spoušť, či ho rychle odzbrojí. Ihned jsme zastavili a opravdu mělo 5 chlapů co dělat ho zvládnout, vypadalo to, že se zbláznil. Povedlo se, spoutali ho. On chtěl všechny postřílet za to, že se mu smáli, že vypadá jak opičák a on je chtěl potrestat. 

Tedy opičáka připomínal, byl úplně jiný než ostatní, habešani jsou skutečně krásní lidé. 

Ale vše dobře dopadlo, tedy pro nás, on určitě trestu neušel. 

Byla jsem ráda, že toto místo opouštíme, zaplatili jsme za každou postel, přístřešek a nejkurioznější položku za úklid, když se na hliněné podlaze válely ingeliťáky, korunky od coly i ostatní věci jak na smetišti. 

Celkový zážitek to byl ale úžasný a nezapomenutelný, a já se asi nikdy nepřestanu divit, jak na tak nehostinném místě mohou žít lidé. 

Příroda zde vykouzlila malý zázrak, ještě barevnější než v Yellowstonu.