„Rád. Ale co byste chtěli slyšet? Počkejte. Já jsem dostal před pěti rokama takovou knížku od Ježíška. Jmenuje se, Dědečku vyprávěj, já už ji mám dopsanou. Tak já vám z ní budu číst.“
„Ne. Číst ne. My máme rači, když nám jenom tak povídáš, že jo, brácha?“
„No tak dobře. Ale tu knížku si dám na klín. Budeme v ní listovat. Já tam mám i spoustu fotek a třeba si vzpomenu i na něco, co jsem nenapsal. Souhlas?“
„Tak dobře,“ stvrdily děti kompromis.
Namátkou jsem knížku otevřel na stránce s fotkou, která mi ihned vybudila nostalgický úsměv.
„Kdo je to, dědo?“ zeptal se vnuk Eda.
„Medvěd. Ty nepoznáš medvěda?“
„Poznám. Ale co dělá ten medvěd v…, to je kuchyň?“
„No jo. Kuchyň. A ten medvěd, to přece vidíš, je spíše medvídě.“
„A ten medvěd byl váš?“ nevěřícně zapochyboval Eda.
„Ale kdeže, náš. To byl cirkusáckej medvěd. To tenkrát u nás u školy… Víte, že jsme bydleli ve škole, že? Můj táta byl učitel. No a u školy tenkrát postavili cirkusáckej stan. Byl to takový pidicirkus, který jezdil spíše po větších vesnicích a malých městech. Pár maringotek. Ze zvířat měli vlastně jenom cvičené psy a tady toho medvěda. Myslím, že se jmenoval Šmudla. Za školou stálo šapitó hlavně proto, že mohli brát vodu a elektřinu ze školy. Dcera pana ředitele toho cirkusu k nám chodila pro vodu. Měla patnáct roků, jako tenkrát já. Byla moc krásná. Já se do ní raz dva zamiloval. Já ji přemluvil a ona toho medvídka na vodítku vzala na procházku a došli až k nám. A to je ta fotka z naší kuchyně.“
„Ona tě taky milovala?“ nezapřela probouzející se ženskost Johanka.
„Hmm, taky,“ byl jsem stručný.
„A proč její fotku nemáš?“
„Nevím,“ řekl jsem po pravdě! Tenkrát mi přišel ten medvěd zajímavější. To byl tátův fotoaparát a tím medvědem právě došel film. To víte, že jsem si ji chtěl vyfotit, ale to nevadí. Já ji mám, tu černovlasou kouzelnici, Erika se jmenovala, v hlavě uloženou pořád, víš?“
„A jak to bylo dál?“
„Jak, jak. Nijak. Cirkus sbalil za týden fidlátka a odstěhoval se jinam.“
„A vy už jste se nikdy neviděli?“
„Ne. Neviděli,“ potvrdil jsem smutný dotaz.
„A, dědo, ten medvěd vám dělal v kuchyni bobky?“ pragmaticky se k fotce vrátil Eda.
„Edo,“ povídám, „jednak medvěd nedělá bobky, není jelen a ne u nás je nedělal. Byl vychovaný. Ale jestli ty,“ ukázal jsem rukou do kuchyně, „jestli ty si neuklidíš ty rozházené boty, tak bude zle!“ vyhrožuji. Eda se rošťácky zasměje, ale sedí dál a nejeví ochotu obuv dát na místo do předsíně.
„Edo,“ povídám a listuji ve vzpomínkové knize, „podívej, tady tu fotku jsem dělal předloni. Co si myslíš, že na ní je?“
„Kuchyň,“ říká Eda.
„Čí?“ ptám se.
„Tady ta. Babičky a tvoje,“ mávne rukou vnuk.
„“A co vidíš na podlaze?“ útočím.
„Na zemi boty rozházené.“
„Správně. A čí ty boty jsou? Že by babiččiny?“
„Edovy, Edovy!“ vykřikuje Johanka.
„Tak,“ říkám, „a to už je, prosím, dva roky. A za dva roky ten náš kluk, no neklop hlavu, je to tak, za dva roky se Eda nenaučil uložit boty při příchodu do bytu do předsíně. A ta fotka je důkaz!“
Eda mlčky vstal a během pár vteřin byly jeho boty tam, kde měly být od první chvíle.
Mezitím Johanka listuje v knize a dostává se až k poslední kapitole. Je nadepsána tajemným názvem: VZPOMÍNKY NA TO, CO BUDE.
„Co je to?“ ptá se vnučka.
„No, jak bych ti to vysvětlil,“ hledám slova. „Kdysi napsal jeden spisovatel a badatel takovou knížku, která se jmenuje skoro stejně. Vzpomínky na budoucnost. Napsal ji spisovatel Erich von Däniken. A on si myslel, a taky o tom psal, že…ale, Johanko, to je na dlouhé povídání a tomu bys asi ještě nerozuměla.“
„A co ta fotka tady. Kdo to je? To je moje máma?“ ukazuje na obličej uprostřed chumlu plného mladých rozesmátých lidí. Mají na sobě legrační úbory, srandovní čepičky a všichni se do objektivu smějí. Nad nimi je roztažený transparent s letopočtem.
„Nevím,“ lžu vnučce. Ve skutečnosti vím, že na obrázku je ona se svými kamarády a jásavě vítají rok 2029, který ovšem přijde až za sedm let. Fotka se do knížky nikdy neměla dostat. Nevím, co jsem blbnul. „Ne, Johanko, tohle tvoje máma není. A bůhví, jak se tam ta cizí fotka dostala. Nemá ve vzpomínkách, co ještě nenastaly, co dělat. To já si v té poslední kapitole jenom tak vymýšlím,“ lžu dál. Knížku jsem zavřel, až to bouchlo
Teď panuje taková divná doba. Ještě nenazrál čas odhalit tajemství malých červích děr, kterými lze putovat časem. Ale už se to blíží…
„Tak, to bylo tak. Jednou…“
Teď panuje taková divná doba. Ještě nenazrál čas odhalit tajemství malých červích děr, kterými lze putovat časem. Ale už se to blíží…
„Tak, to bylo tak. Jednou…“
