 |
| Černobylská tragédie |
„Jsem nervózní,“ pokrčím rameny a podívám se z okna. Je nádherný dubnový den. Ve vzduchu je konečně cítit jaro a já se chystám na svoji první směnu v elektrárně.
„Vzpomínáš, když jsi byl ještě malý kluk?“ zeptá se mě. Otočím se k němu a zadívám se do jeho zelených očí. Všímám si vrásek, které mu do obličeje vryl čas a starosti. „Ptal ses mě, co by se stalo, kdyby sis do jádra reaktoru plivnul...“
„Jo, vzpomínám,“ zasměju se a tváře mi zrudnou.
Táta mě poplácá po zádech. Snaží se mě povzbudit, abych se necítil, tak mizerně: „Já byl první den také nervózní.“
Dojdeme až na konec chodby ke dveřím s nápisem velín č. 3. Jakmile vstoupíme dovnitř, otevře se před námi velký prostor plný přístrojů s blikajícími světly. Místnost tvoří velké elektrické skříně a dlouhé šedé pulty s nespočtem tlačítek, monitorů, ukazatelů a měřičů teploty. Uprostřed je do oblouku vystavěn ještě jeden šedý pult, u kterého se krčí dva muži v bílých pláštích a čepičkou na hlavě.
Jeden z nich zrovna telefonuje. Jakmile sluchátko položí, všimne si nás a na tváři se mu rozzáří úsměv..
„Zdrastvujtě, Viktore,“ odsune se od pultu. „To je tvůj mladej?“ kývne na mě a vstane ze židle.
„Dnes je jeho první den,“ odpoví hrdě táta.
„Tak vítej v Černobylu,“ podá mi ruku.
„V Černobylu,“ zopakuju si ta slova pro sebe, stále tomu nemůžu uvěřit.
„Alexej,“ představím se.
„Já jsem Akimov, vedoucí dnešní směny. Tamhle napravo to je Boris a nalevo od něj sedí Sergei,“ prstem ukáže na oba muže, kteří obsluhují stroje. „Jak sis možná už všiml, tak Boris má na starosti primární okruh reaktoru tady a Sergei zas ten sekundární v levé části. Tedy turbíny,” opraví se Akimov a podrbe se na nose. Pak se nadechne, aby pokračoval, ale než stačí říct cokoliv dalšího, zazvoní telefon.
„Blok číslo tři,“ zvedne sluchátko. „Hm... hm… ne, na čtyřce snižují výkon, dobrá,“ řekne do telefonu a zavěsí. „Jo, Viktore,“ otočí se na mého tátu, „hledal tě Ďatlov.“
Tátovi se ztratí úsměv z tváře. Několikrát otevře pusu, jako kdyby chtěl něco říct, ale nedokáže najít slova.
„Měl by ses za ním stavit,“ dodá Akimov.
Táta přikývne a odejde. Je bílý jako stěna. Nechápavě se ptám, o co jde.
„Soudruh Ďatlov tady má nejvyšší pozici,“ začne mi vysvětlovat. „A tvůj táta s ním měl několikrát rozepře kvůli experimentu, který se dnes chystá na čtvrtém bloku.“
„Co je to za experiment?“ zeptám se zvědavě. Táta se mi totiž nikdy o ničem takovém nezmínil.
Akimov mi vysvětluje, že jde víceméně o běžnou údržbu. „Jenže Viktor Ďatlovovi nevěří, protože…“ na chvíli se odmlčí. „Ten test zatím nikdy nevyšel...“ dodá tiše.
„A ty mu věříš?“ zeptám se ho. Akimov dělá, že ho zaujalo něco v dokumentech, které má rozprostřené po pultu. „Já věřím v sovětský socialismus a držím se předpisů,“ odpoví.
Táta mě po práci veze do Pripjatě. Když mě vyhodí před naším domem, rozloučí se. Prý se musí ještě vrátit zpátky do Černobylu na noční směnu. Pochopím, že to je pravděpodobně ten důvod, proč se s ním chtěl Ďatlov sejít. Neřeknu však ani slovo.
V noci nemohu usnout. Je mi horko a cítím sucho v krku. Myšlenkami se stále vracím k tomu, co mi vyprávěl Akimov, a také k mému poslednímu rozhovoru s tátou v autě na cestě domů.
„Co si myslíš o tom testu ty?“ zeptal jsem se ho.
Mlčel.
„Diskutoval jsem o všem s chlapama u oběda v kantýně… Říkali, že jde o běžnou údržbu,“ konstatoval jsem.
„Víš, Alexeji,“ vzdychl, „představ si, že jedeš v autě. Nejdřív nastartuješ a potom postupně přidáváš rychlost. Přeřazuješ a nakonec z plynového pedálu nohu sundáš. Jenomže tvé auto začne najednou samo od sebe zrychlovat. Ty šlápneš na brzdu, ale nic se nestane. Jak by ses cítíl?“
Tahle jeho slova mi nedájí spát. V hlavě se mi opakuje ta samá písnička: „Šlápneš na brzdu, ale nic se nestane.“ Co tím chtěl říct?
Přetočím se na jeden bok a pak na druhý. Pohlédnu na budík položený na nočním stolku. Je skoro půl druhé ráno. Tiše vstanu z postele a přejdu do kuchyně, kde si natočím sklenici vody. Nevědomky se zadívám z okna ven do tmy.
V dálce se cosi zableskne. Záře se postupně zvětšuje a pak zmizí. Najednou se země zatřese a já upadnu na podlahu. Pořežu se o střepy rozbitého skla. Z ruky mi tečou proudy krve. Natáhnu se pro utěrku položenou na sektorce a poranění si obvážu.
„Co to bylo?“
Vyškrábu se zpátky na nohy a znovu se podívám z okna. Slyším, jak venku štěkají psy. V dáli za lesy svítí velké světlo, připomínající oheň.
„Černobyl,“ pomyslím si.
Je 26. dubna 1986.
Napište příběh na jednu stránku, který bude zasazený do zajímavého, obecně neznámého a neobvyklého prostředí (historie, povolání, věda, odlišná kultura, sociální vrstva / skupina) - příklady: příběh zasazený do řecké mytologie / mezi pravěké lovce / velrybáře 16. století / velrybáře (nelegální z Japonska) z dnešní doby / sportovce / horolezce...
Fantazii se meze nekladou, ale nejdůležitější je příběh a postavy v něm
Z toho, co zjistíte, použijete jen to nejnutnější a do pozadí příběhu
Z vaší "rešerše" nepoužijete všechno, ale ani odborník by v dané problematice neměl najít chyby (příklad že chobotnice má 6 chapadel)
