Krásné
Jaro Jaro jsou zbytky sněhu u potoka, děravé jako ementál. Skrz díry trčí paškály devětsilu, zdobící největší Boží chrám. Jaro je kosí zpěv za okny a klapot čapího zobáku znamení, že čáp na komíně očekává přílet družky.
Jaro jsou bělavá oblaka květů meruněk, jabloní a třešní z dálky tichá jako ta na obloze, ale když přijdeš blíž, ohromí tě monotónní, ale přesto úžasný koncert včelího sboru. Jaro jsou stromy, převlékané z šedi do zelena, a bzučivá oblaka, která vánek mění v jarní sněžení. Jaro jsou na úpatí domu piko vláčky ruměnic, chvátajících po chodníku na červenou valnou hromadu.
Jaro je hebkost první trávy a její vůně, čnící nad Chanelem, i hořkost šťávy pampelišek, kouzlící přesto místo šklebu úsměv. Jaro je touha. Jaro je tichý hukot mízy ve všem živém.
Jaro je probouzení a doba růstu – dívky se nevejdou do loňských střevíčků, i loňské blůzky jsou tytam. Jaro je láska, naděje a učitel. A kdo se dobře učí, pochopí význam slova úžas nad tvořením toho všeho.
Hnusné
Milénium
Celá akce, mnou připravená na klíč, leží na stole. Miléniovský Silvestr na olomouckém náměstí. Obří vyhřívané stany, v každém kapely jiného ražení už od deseti dopoledne. Zábava pro děti, stánky s občerstvením a večer pak na širokém pódiu program až do největšího ohňostroje, co kdy Olomouc viděla. Chybí maličkost obludného rozměru. Prachy. Cosi zaplatilo město a pár sponzorů, něco dal pronájem stánků. Stále však chybí tři sta tisíc. A už není čas.
Libor Kašpárek chybějící peníze má a je ochoten je investovat. Požaduje, aby celý gastro provoz ve stanech byl v jeho režii. Sám vlastní pár hospod. V Kamenném šenku, jedné z nich, právě sedíme. Ladíme detaily. Jeho žena s úsměvem kmitá, roznáší objednávky a nemračí se. V jednom okamžiku vidím, jak Libor vysunul nohu do uličky a jeho paní o ni zakopla a tác s pivem se rozletěl do prostoru. Libor, jako kdyby na to čekal, se vymrštil, začal na ni řvát a pak, před zraky hostů, ji začal surově fackovat. Ani rána pěstí nechyběla. Čirá brutalita. Všichni oněměli hrůzou. Než se kdokoli zmohl na její obranu, přestal. Ale řval dál a vulgárně ji urážel. Tyran.
S tímto magorem mám uzavírat kšeft? S tím surovcem, který veřejně, ale zřejmě i v soukromí, bije svou ženu? Zbabělče, říkám si. Proč jsi hned nezasáhl? Cítil jsem obrovské trauma. Vystoupím-li na obranu bité ženy, zachovám se morálně, ale jistě přijdu o peníze, které nutně potřebuji. Smlouvu s městem, včetně sankcí, už nejde zrušit. Konec roku je za rohem.
Plácli jsme si.
A pak jsem pocítil hnus. Nad ním i nad sebou.
Milénium
Celá akce, mnou připravená na klíč, leží na stole. Miléniovský Silvestr na olomouckém náměstí. Obří vyhřívané stany, v každém kapely jiného ražení už od deseti dopoledne. Zábava pro děti, stánky s občerstvením a večer pak na širokém pódiu program až do největšího ohňostroje, co kdy Olomouc viděla. Chybí maličkost obludného rozměru. Prachy. Cosi zaplatilo město a pár sponzorů, něco dal pronájem stánků. Stále však chybí tři sta tisíc. A už není čas.
Libor Kašpárek chybějící peníze má a je ochoten je investovat. Požaduje, aby celý gastro provoz ve stanech byl v jeho režii. Sám vlastní pár hospod. V Kamenném šenku, jedné z nich, právě sedíme. Ladíme detaily. Jeho žena s úsměvem kmitá, roznáší objednávky a nemračí se. V jednom okamžiku vidím, jak Libor vysunul nohu do uličky a jeho paní o ni zakopla a tác s pivem se rozletěl do prostoru. Libor, jako kdyby na to čekal, se vymrštil, začal na ni řvát a pak, před zraky hostů, ji začal surově fackovat. Ani rána pěstí nechyběla. Čirá brutalita. Všichni oněměli hrůzou. Než se kdokoli zmohl na její obranu, přestal. Ale řval dál a vulgárně ji urážel. Tyran.
S tímto magorem mám uzavírat kšeft? S tím surovcem, který veřejně, ale zřejmě i v soukromí, bije svou ženu? Zbabělče, říkám si. Proč jsi hned nezasáhl? Cítil jsem obrovské trauma. Vystoupím-li na obranu bité ženy, zachovám se morálně, ale jistě přijdu o peníze, které nutně potřebuji. Smlouvu s městem, včetně sankcí, už nejde zrušit. Konec roku je za rohem.
Plácli jsme si.
A pak jsem pocítil hnus. Nad ním i nad sebou.
