„Jste snad zombíci, nebo proč tady máte takovou tmu?“
Rozsvítím všechny tři řady světel a náhle na mě mžourá šestnáct párů očí.
Zkontroluju Zemana, který visí vedle čerstvě ozdobeného stromečku, a usměju se.
Zkontroluju Zemana, který visí vedle čerstvě ozdobeného stromečku, a usměju se.
Na poslední předvánoční hodinu dějepisu jsem si vybral svoje oblíbené téma. Ze zásuvky vytáhnu křídu a na tabuli naškrábu velkými písmeny: TUDOROVCI.
„Číslo hodiny?“ zeptám se davu.
V první lavici se vymrští ruka a Daniela hned poslušně hlásí: „Dvacet devět, pane profesore!“
„A datum?“ Podívám se na nástěnný kalendář s Ladovým obrázkem zasněžené vesničky, který zakrývá tlustý nápis ´6. A nekrást´.
„Devatenáctého prosince. Tak si to pěkně napište, ať zas paní ředitelka při kontrole nešílí.“
Zasednu za katedru.
„Štěpáne, nemrač se, prasák Jindřich tě bude bavit,“ prohodím při startování věčně nefunkčních Bakalářů, abych mohl zapsat dlouhý seznam absence.
„Číslo hodiny?“ zeptám se davu.
V první lavici se vymrští ruka a Daniela hned poslušně hlásí: „Dvacet devět, pane profesore!“
„A datum?“ Podívám se na nástěnný kalendář s Ladovým obrázkem zasněžené vesničky, který zakrývá tlustý nápis ´6. A nekrást´.
„Devatenáctého prosince. Tak si to pěkně napište, ať zas paní ředitelka při kontrole nešílí.“
Zasednu za katedru.
„Štěpáne, nemrač se, prasák Jindřich tě bude bavit,“ prohodím při startování věčně nefunkčních Bakalářů, abych mohl zapsat dlouhý seznam absence.
Poloprázdné lavice vypadají jako po apokalypse.
„Službu má Vojta,“ vyčtu na nástěnce plné všelijakých dokumentů a fotek. „Tak mi pověz, kdo chybí.“
Formálnosti máme za sebou, tak konečně začnu vykládat.
„Službu má Vojta,“ vyčtu na nástěnce plné všelijakých dokumentů a fotek. „Tak mi pověz, kdo chybí.“
Formálnosti máme za sebou, tak konečně začnu vykládat.
Půlka tabule už je popsaná, když slyším mručení po celé třídě. No jasně, začalo sněžit. Všichni koukají skrz prostorná okna s rozbitými žaluziemi a ukazují na padající vločky. Jako malé děti…
